papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
30. neděle v mezidobí - B / Angelus - papež František

Evangelium dnešní liturgie vypráví o tom, jak Ježíš při odchodu z Jericha navrací zrak Bartimaiovi,  slepci, žebrajícímu u cesty (Mk 10, 46-52). Je to důležité setkání a poslední před Pánovým vjezdem do Jeruzaléma na Pesach. Bartimaios ztratil zrak, nikoli však hlas! Když uslyšel, že kolem projde Ježíš, dal se do křiku: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (v. 47). A nepřestával volat. Učedníky i zástup jeho volání obtěžuje a vytýkají mu ho, aby utichl. Ovšem Bartimaios volá ještě silněji: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (v. 48). Ježíš ho zaslechne a ihned se zastaví. Bůh ustavičně naslouchá volání chudého člověka a Bartimaiův hlas ho vůbec neruší. Naopak, všímá si, že je plný víry, oné víry, která se nebojí naléhat, tlouci na Boží srdce navzdory výtkám a nepochopení. Zde tkví počátek onoho zázraku. Ježíš mu totiž říká: „Jdi, tvá víra tě zachránila“ (v. 52).

Bartimaiova víra vysvítá z jeho modlitby, která není nesmělá, ani konvenční. Především Pána oslovuje jako „Davidova syna“, tedy uznává Jej za Mesiáše, Krále, který vchází do světa. A pak na něj volá důvěrně, jménem: „Ježíši“. Nemá z něj strach, neudržuje odstup. Ze srdce vykřičí svou tragédii před tímto přátelským Bohem: „Smiluj se nade mnou!“. Opakuje jen tuto modlitbu. Neprosí ho o drobný peníz, jako to dělá s ostatními pocestnými. Od toho, který vše zmůže, žádá vše: „Smiluj se nad mnou, nad vším tím, co jsem“. Nežádá o milost, ale předstupuje on sám: prosí o smilování nad sebou a svým životem. Není to zanedbatelná prosba, avšak je nádherná, protože se dožaduje slitování, tedy soucitu a milosrdenství Boha, jeho něhy.

Bartimaios neužívá mnoha slov. Vyslovuje vše podstatné a svěřuje se lásce Boha, jehož zásahem může jeho život opětovně rozkvést, protože vykoná to, co je u lidí nemožné. Neprosí proto Pána o nějakou almužnu, ale vyjadřuje veškerou svou slepotu a utrpení, které přesahovaly pouhou ztrátu zraku. Nevidomost byla špičkou ledovce, ovšem v jeho srdci zajisté zely rány, ponižování, zklamané sny, omyly a výčitky. Bartimaios se modlil srdcem. Když žádáme Boha o nějakou milost, vkládejme též do modlitby svůj vlastní životní příběh a jeho zranění, pohanu, zklamané sny, chyby a pocity viny.

„Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Vyslovme dnes tuto modlitbu a ptejme se sami sebe: Jak to vypadá s mou modlitbou? Je odvážná a umí dotírat jako ona Bartimaiova, dokáže se pevně chytit Pána, který prochází kolem, anebo se spokojí s tím, že mu vyšle letný formální pozdrav, když si náhodou vzpomene? Ony vlažné modlitby, které ničemu neprospívají. A dále: zaměřuje se má modlitba na podstatu, obnažuje srdce před Pánem, překládám mu příběhy a tváře ze svého života? Anebo je chudokrevná, povrchní, sestavená z rituálů, postrádajících srdce i cit? Ze živé víry pramení modlitba jdoucí od srdce, která nežebrá o drobné, neomezuje se na nároky dané chvíle. Od Ježíše, který může všechno, máme požadovat všechno, a to neodbytně, nezapomínejte na to. Ježíš se nemůže dočkat toho, až do našich srdcí vlije svou milost a radost, ovšem my bohužel zachováváme odstup, možná kvůli plachosti, anebo z lenivosti či nevěřícnosti.

Když se modlíme, mnozí z nás nevěří, že by Pán mohl učinit zázrak. Přichází mi na mysl onen příběh, který jsem viděl na vlastní oči, onoho tatínka, jemuž lékaři řekli, že jeho hospitalizovaná devítiletá dcera nepřežije noc. Tento otec nasedl na autobus a ujížděl do sedmdesát kilometrů vzdálené mariánské svatyně, která ovšem byla zavřená, a tak pevně sevřel vstupní mříž a celou noc se modlil: „Pane, zachraň ji, Pane, dej jí život“. Modlil se k Panně Marii, celou noc z hloubi srdce volal k Bohu. Když se ráno vrátil do nemocnice, našel manželku v slzách a domníval se, že dítě zemřelo. Žena mu ale řekla, že se stalo něco nepochopitelného, že se dívka podle lékařů udravila. Ono volání toho muže, který žádal všechno, bylo vyslyšeno Pánem, který mu toto všechno dal. Není to nějaká historka, ale skutečnost, kterou jsem prožil v předchozí diecézi. My však máme takovou odvahu v modlitbě? Toho, který nás může vším obdařit, prosme o všechno, jako Bartimaios, velký učitel modlitby. Kéž nám Bartimaios dává příklad svou konkrétní, tvrdošíjnou a smělou vírou. A Panna Maria, která setrvávala v modlitbách, ať nás učí, jak se k Bohu obracet celým srdcem, v důvěře, že pozorně vyslyší každou naši modlitbu.