papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
4. neděle v mezidobí - A / Angelus - papež František (Neplýtvejme, šiřme ekologii spravedlnosti a lásky)

V dnešní liturgii čteme blahoslavenství podle Matoušova evangelia (srov. Mt 5,1-12). První je zásadní a říká: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské" (v. 3).

Kdo jsou tito "chudí v duchu"? Jsou to ti, kteří vědí, že nejsou soběstační, že nejsou schopni si vystačit sami, a žijí jako "Boží žebráci": cítí, že potřebují Boha, a uznávají, že dobro přichází od něho jako dar, jako milost. Ti, kdo jsou chudí duchem, si váží toho, co dostanou, a proto si přejí, aby žádný dar nepřišel nazmar. Dnes bych se rád zaměřil na tento typický aspekt chudých duchem: úsilí neplýtvat. Chudí duchem se snaží ničím neplýtvat. Ježíš nám ukazuje, jak je důležité neplýtvat, například po rozmnožení chlebů a ryb, když žádá, aby posbírali zbytky jídla, aby nic nepřišlo nazmar (srov. J 6,12). Neplýtvání nám umožňuje ocenit hodnotu sebe sama, lidí a věcí. Bohužel se však tato zásada často nedodržuje, zejména v bohatších společnostech, kde převládá kultura plýtvání a kultura vyhazování: obojí je mor. Rád bych proto předložil tři výzvy proti mentalitě plýtvání a vyhazování.

První výzva: nepromarněte dar, kterým sami jsme. Každý z nás je přínosem bez ohledu na to, jaké má dary. Každá žena, každý muž je bohatý nejen na talenty, ale i na důstojnost, je Bohem milován, je cenný. Ježíš nám připomíná, že nejsme požehnaní kvůli tomu, co máme, ale kvůli tomu, co jsme. A když se člověk pustí a odhodí, promarní sám sebe. S Boží pomocí bojujeme proti pokušení považovat se za nedostatečné, špatné a litovat se.

Druhá výzva: nepromarnit dary, které máme. Ukazuje se, že každý rok přijde vniveč přibližně třetina celkové světové produkce potravin. A to zatímco tolik lidí hladoví! Zdroje stvoření nelze využívat tímto způsobem; toto dobro je třeba střežit a sdílet, aby nikomu nechybělo to, co je nezbytné. Neplýtvejme tím, co máme, ale šiřme ekologii spravedlnosti a lásky, sdílení!

A konečně třetí výzva: nezavrhujte lidi. Kultura vyřazování říká: používám tě, dokud tě potřebuji; když mě přestaneš zajímat nebo mi překážíš, vyhodím tě. Takto se zachází zejména s těmi nejkřehčími: nenarozenými dětmi, starými lidmi, potřebnými a znevýhodněnými. Ale lidi nelze vyhodit, znevýhodněné nelze vyřadit! Každý z nich je posvátným darem a každý je jedinečným darem v každém věku a v každém stavu. Vždy respektujme a podporujme život! Neodhazujme život!

Drazí bratři a sestry, položme si několik otázek. Především, jak žít chudobu ducha? Dávám Bohu prostor, věřím, že je mým dobrem, mým pravým a velkým bohatstvím? Věřím, že mě miluje, nebo se smutně odhazuji a zapomínám, že jsem darem? A pak: dávám pozor, abych neplýtval, jsem zodpovědný při používání věcí, produktů? A jsem ochoten se o ně podělit s ostatními, nebo jsem sobec? A konečně: považuji ty nejkřehčí za vzácné dary, o které mě Bůh žádá pečovat? Pamatuji na chudé, na ty, kterým chybí to nejnutnější?

Pomoz nám, Maria, ženo blahoslavenství, abychom vydávali svědectví o radosti z toho, že život je dar, a o kráse toho, jak se sami darujeme.