Šabaka Petr | Sekce: Kázání
Advent (cyklus C)
01. neděle adventní C / Petr Šabaka - Vzdálenost mezi „já“ a „jsem“
Vzdálenost mezi „já“ a „jsem“
Promluva na 1. neděli adventní C
V responsoriálním žalmu, který je meditací nějakého tématu prvního čtení, jsme se modlili: „Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách“ (Žl 25,4). Žalmy jsou slovem lidským, ale posvěceným Kristovými ústy, která vyslovovala tyto modlitby, zpívala tyto starozákonní písně. Právem jsou tedy považovány za Boží slovo.
„Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine.“ Poznání Božích cest je darem, milostí. My můžeme vytvářet prostor v naší mysli, v našem srdci, pro přijetí daru poznání: ztišení, samota, vědomé zdržení se zbytečných a mysl zahlcujících vjemů, soustředěnost. Pro člověka až nad hlavu ponořeného do lomozu všedního života je těžko představitelný režim řeholníka, který denně tráví v tichu, samotě a prostotě. Chtěl jsem citovat o naději, že se i pro velice vytížené křesťany nabízí řešení, z knihy Carola Caretta Poušť uprostřed města, ale asi jsem ji někomu půjčil, zapomněl jsem, komu a on zapomněl, že si ji půjčil. Tak na ni alespoň takto odkazuji. Kvalitu času stráveného ve ztišení předchází důležitější a tou je intenzita.
„Dej mi poznat.“ V jazyce Bible můžeme přijmout ten nejzazší výklad poznávání: z nitra, intimně, sjednotit se, sjednotit se s otevřeností k plodnosti.
„Dej mi poznat svoje cesty.“ Oslovila mne myšlenka jednoho kněze, kterou přijímám jako téma adventu a které tak nabízím i vám. Už jsme možná všichni učinili zkušenost, že ta nejklikatější, nejnáročnější a současně nejdůležitější cesta je naše vnitřní. Výchozím bodem se může stát konstatování proroka Izaiáše: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův“ (Iz 55,8). Přesto nemusíme propadat skepsi. Boží cesty, cíle, projekty, vůli máme šanci nalézt velice blízko sebe sama. Řekneme-li totiž: „Já jsem.“ Pak tím vyslovujeme svou identitu stvořené bytosti („já“) a Boží jméno („jsem“), které Bůh zjevil Mojžíšovi v hořícím keři (srov. Ex 3,14) a celému světu v osobě a poselství Ježíše Krista (srov. Mk 14,62). Vnitřní cesta od našeho srdce k Bohu je tak dlouhá jako vzdálenost mezi těmito dvěma slovy: „Já jsem.“ Pokud snad někdo žádnou vzdálenost nevidí, tak je možné mu dát za pravdu, protože každý z nás je ponořen do Boží přítomnosti. On je Život, on je princip bytí a tedy i našeho bytí.
Bůh si však zalíbil v přicházení. Tůně tůni volá (srov. Žl 42,8), láska lásku, den dni a noc noci zvěstuje zprávu (srov. Žl 19,3), stvoření sténá (srov. Řím 8,22) a lidské srdce prahne jako „vyprahlá žíznivá bezvodá země“ (Žl 63,2). Bůh vstupuje do svých komnat, hledá svou nevěstu – duši, která je připravená, plná touhy a nemocná láskou volá: „Přijď, Pane Ježíši!“
