Šabaka Petr | Sekce: Kázání
Období během roku (cyklus B)
04. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka
Prorocký dar je dočasný
Ginafranco Ravasi píše ve svém komentáři na dnešní liturgické texty: „Zdá se, že je paradoxně prorocká funkce vyrůstá z charismatické sféry, avšak je situována do instituce. Každopádně vnitřní uspořádání jejího poslání zjevuje, že je hluboce zakotvena do Boha.“ Svědectvím je první čtení. „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já“ (Dt 18,15). Je to Hospodin, který povolává proroka, vkládá mu svá slova, on sám ho posílá, on sám posoudí, jak je ve svém poslání věrný.
Ježíš dnes vystupuje ve svém evangeliu jako ten, kdo obdržel moc nebo právo, nebo také pravomoc přímo od Boha. „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho“ (Mk 1,27). Jeho slovo je účinné, stává se nástrojem k přemožení zla dobrem. Triumfuje nad chaosem, revoltou proti Bohu, smrtí a temnotou.
Ježíš je největším z proroků, avšak ne jediný. V celých dějinách jeho církve vystupují proroci se svým slovem, které je účinné, protože vychází z Božího poslání. Zvlášť bych dnes chtěl poukázat na dvě skutečnosti. První jsem již zmínil v úvodu: prorocký dar je darem, nikdo si ho nemůže osobovat svévolně jen proto, že se mu něco v instituci církve nelíbí. Ostatně potvrzuje to apoštol Pavel v Prvním listu Korintským: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce“ (1 Kor 12,7-11).
Druhá skutečnost je taková, že prorocký dar je dočasný. Vyrůstá, jak jsme již naznačili, z Božího povolání jako dar ke společnému prospěchu a vede k lásce, která na rozdíl od proroctví nezanikne (srov. 1 Kor 13,8).
