Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
07. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Zázrak odpuštění

 
Promluva 7. neděle Mezidobí B 2006
 
„Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘“ (Mk 2,9) Věřím, že všichni známe kontext této Ježíšovy věty. Ale pokud snad ne, tak ji Ježíš vyřkl, když učil zástupy v Kafarnaum a čtyři přátelé dírou ve stropě před něho spustili na lehátku ochrnulého. Pro jejich víru Ježíš ochrnulému odpouští hříchy.
 
Nevím, zda někdo z nás zažil podobné uzdravení: Ochrnulý se postavil, vzal své lehátko a šel pryč po svých k úžasu všech. Z kontextu evangelijního příběhu můžeme pochopit, že pro Ježíše je snazší uzdravit tělo než duši. Uzdravit duši, není totiž vidět. Nelze si odpuštění zkontrolovat. Není možné se dotknout. Ale odpuštění přeci znamená víc než zdraví? Nebo se mýlím?
 
Odpuštění v sobě ukrývá přímý zásah Boží. Můžeme ho proto zařadit do oblasti zázraků. Jestliže nám bylo odpuštěno, zažili jsme Boží blízkost, Boží dotek, setkali jsme se s Bohem.
 
Jak bylo ochrnulému, když mu Ježíš odpustil? Byl šťastný? Z předchozího teoretického rozboru bychom mohli usuzovat, že ano. Proč ho Ježíš uzdravil? Nabízí se odpověď, že chtěl všem ukázat svou moc – moc Boha. On jediný je tedy kompetentní odpouštět. A stejně jako je uzdravení tělesné radikální, tak i Boží odpuštění. Ten, který byl paralyzován, si odnáší své lože pryč, ten, který byl spoután hříchem, je svobodný.
 
Jakou zkušenost máme my, kteří chodíme ke svátosti smíření? Hledáme Boží dotek? Nebo jen chodíme „vysypat koš“ nebo „vyprat prádlo“? Ten, kdo jen pere prádlo, neměl by se vykoupat celý? Třeba špína není na šatech, ale na těle.
 
Naše reakce na zázrak odpuštění a uzdravení by asi měla být podobná jako zástupu: „Všichni žasli a chválili Boha: ,Něco takového jsme ještě nikdy neviděli‘“ (Mk 2,10). Jinak se ocitáme v jedné řadě s farizeji, nezúčastněnými diváky, vnějšími posuzovateli, a nakonec i stojící vně spásy.
 

 
 

Holt půjdeme jinudy

 
Promluva 7. Neděle v Mezidobí B
 
„Je snadnější říci ochrnutému: ,Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: Vstaň, vezmi své lože a choď? ‘“ (Mk 2,9) Poslední dobou jsem byl svědkem několika silných okamžiků. Ať už to byla zpověď, ve které se neřešily jen pocity a dojmy hříšnosti, ale skutečné hříchy, zranění a urážky Boha. Nebo i plody takových zpovědí: boj s vlastní slabostí, mocná touha žít v milosti posvěcující, nové rozhodnutí milovat Ježíše. Anebo sbírání odhodlání ke zpovědi vůbec přistoupit. A někdy to není opravdu jednoduché.
 
Odpuštění hříchů se děje na rovině duchovní, není možné je kontrolovat. Naproti tomu uzdravení z nemoci nebo postižení je očividné. Ježíš však uzdravuje ochrnutého i kvůli nám. Chce nás přesvědčit o míře svého milosrdenství. Chce nám říci, že nám odpustí vyznaný hřích tak definitivně, jako by nás byl postavil na nohy, které jsme předtím neměli: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ (Mk 2,11) 
 
A my můžeme stát před zpovědnicí a přemýšlet, jestli rozhřešení, které kněz udělil, bylo opravdu Božím odpuštěním. A můžeme se přistihnout, že tomu nevěříme, nebo že jsme si dosud neodpustili my sami. Anebo zaměnujeme důsledky hříchu s odpuštěním.
 
„Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky.“ (Iz 43,18-19) Nechme se přesvědčit Bohem, že nám skutečně odpustil (Katechismus v kán. 1468 mluví o tzv. „duchovním vzkříšení“), že naše cesta povede možná jinudy, ale povede k vytouženému cíli. Možná nás to bude stát mnoho námahy, ale s vědomím, že Bůh nás doprovází.
 
A jestliže ani potom nenabýváme klidu, je vhodné seznámit se s naukou o odpustcích. Katechismus mluví o dvou typech důsledků našich hříchů: časný a věčný trest. A k tomu říká docela podstatnou skutečnost: „Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest.“ (KKC 1472)
 
Rád bych tím, co jsem vyslovil, přispěl k pokoji a smíření každé upřímně hledající duše. Má cenu bojovat o náročnou krásu života, nebát se příliš vlastních selhání. Ty nás nesmí zastavit na naší pouti k Bohu Otci: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší.“
 

 
 

Nositelé boží pečeti

 
Promluva 7. neděle mezidobí B
 
„On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil“ (2 Kor 1,22). Dovolím si prohlásit, že tento verš je v dnešní liturgii srdcem, centrem, interpretačním klíčem: Duch svatý v nás jako pečeť (řecky sfragis).
 
Katechismus katolické církve mezi dalšími jmény Ducha svatého jmenuje i toto. Píše se v něm: „Krista totiž Bůh ‚osvědčil svou pečetí‘ (Jan 6,27), a v něm nám také Otec vtiskl svou pečeť. Protože obraz pečeti, označuje nesmazatelný účinek pomazání Ducha svatého ve svátostech křtu, biřmování a kněžství, byl v některých teologických tradicích použit k vyjádření nezrušitelného ‚znamení‘, vtisknutého těmito třemi svátostmi, které nemohou být znovu uděleny.“ (KKC 698)
 
V těchto třech svátostech, které jsme všichni přijali, jsme byli označeni za Boží děti. Přijali jsme do svého života novou kvalitu, něco, co jsme před tím neměli. Krásně to vykládá prorok Izaiáš, jak jsme slyšeli v prvním čtení: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší.“ (Iz 43,18-19a) Vzpomínat, vracet se, to nelze. Jak o tom píše Elias Vella ve své knize Duch svatý – pramen života: „Jestliže jsme pokřtěni a biřmováni, jsme označeni pečetí Ducha svatého. I kdybychom utekli a zřekli se Ježíše, pečeť v nás zůstává. Hřích z nás vyhání Ducha svatého, přestože on zůstává vlastníkem našeho domu, naším vlastníkem.“ (VELLA, Elias. Duch svatý – pramen života. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2006. ISBN 80-7195-043-2. s. 172.)
 
Toto adoptivní Boží dětství je důvodem pro radost, neutuchající naději i pro vědomí zodpovědnosti za svůj život, své jednání. I kdybychom volali „z hlubin bezedných“ (Ž 130,1), „z jámy lvové“ (Dan 14,31), „z ohnivé pece“ (Dan 3,19-26), nebo z posledních sil na svém kříži (srov. Lk 23,39-43), náš božský vlastník se nás ujme. On je věčné a věrné „ano“, na které my odpovídáme své „amen – věřím“ (srov. 2 Kor 1, 20). Ba dokonce mohou naše ústa mlčet, a přesto Bůh vidí do srdce, jako tomu bylo i ve dnešním evangeliu. Je-li potřeba potvrdí své přísliby i takovým skutkem, že budeme žasnout: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli“ (Mk 2,12).
 
„Všechno, co děláme, děláme ve jménu Božím,“ píše Elias Vella a pokračuje, „Bůh nám také dává titul, ale i více než titul. Dává nám jakoby svůj prsten, abychom mohli cokoli činit v jeho jménu. A pečetí je Duch svatý.“ (tamtéž, s. 171) A pak konstatuje lapidárně: „Cítíme se bezpečně.“ (tamtéž, s. 175) A to je i mé přání završující tuto promluvu. Přál bych nám všem, kteří jsme Boží děti s pečetním prstenem Ducha svatého na své ruce, abychom se cítili bezpečně i uprostřed „mnohé tísně“ (1 Sol 1,6).
 

Autor: Šabaka Petr

Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 32,7-11.13-14; Žalm 51; 1 Tim 1,12-17
Lk 15,1-32

Na první pohled bychom si mohli položit otázku: Copak Bůh nemá radost ze vzorných křesťanů? Odpověď je jasná. Má radost z kvalitních lidí. Problém je ale v pokrytectví našeho vlastního sebehodnocení. Vždyť kolik z nás žije s pocitem, že jsme vlastně docela dobří křesťané. Je to tak opravdu? Při podrobném po-hledu se často objeví, jak pokrytecky přehlížíme či maskujeme velká selhání v čistotě víry, spravedlnosti vůči zákonům a lidem, či svou lhostejnost… Opravdu platí, že ti, kdo přichází do kostela, jsou lepší než jiní lidé? Proto Pán mluví o radosti nad hříšníkem. Ale pozor je třeba si dobře všimnout okolnosti, kterou připojuje: nad obráceným hříšníkem! A to se týká i nás.

Zdroj: Nedělní liturgie

Kněz, kterého zastřelila sicilská mafie

(14. 9. 2019) 15. září 1993 byl sicilskou mafií zavražděn kněz Giuseppe Puglisi. Padre Giuseppe Puglisi se pokusil se o nemožné –…

Svátek povýšení svatého kříže - 14. září

(13. 9. 2019) Kříž symbolizuje lásku Boha k člověku

Sv. Jan Zlatoústý (13.9.)

(11. 9. 2019) Jan Zlatoústý (Chrysostomos) byl oblíbeným a neohroženým kazatelem, který čelil vlně intrik a byl opakovaně posílán do…

Nový katechetický kurz 2019 - 2021

Nový katechetický kurz 2019 - 2021
(10. 9. 2019) Ve spolupráci s Katolickou teologickou fakultou v Praze se otevírá nový běh dvouletého katechetického kurzu

Svatá Ludmila - pracovní listy pro děti

(10. 9. 2019) 16. září slavíme svátek svaté Ludmily. Nabízíme vám několik pracovních listů k tomuto tématu.

Narození Panny Marie 8. 9.

(7. 9. 2019) Nejsme loutky v rukou Božích. On má s každým z nás plán, projekt, nabídku, šanci, záměr.

Výběr z nabídky Brněnské tiskové misie nejen k začátku školního roku

Výběr z nabídky Brněnské tiskové misie nejen k začátku školního roku
(5. 9. 2019) Aktuální nabídka materiálů z Brněnské tiskové misie nejen k začátku školního roku.  

Proč je snadné vidět na všem jen to špatné a jak ze spirály negativismu ven?

(4. 9. 2019) Proč je dobré mít k životu pozitivní přístup a jak se to naučit? Jak funguje pozitivní myšlení pro lidi v náročné…

Dobrodruh v Ježíšových službách - legendární profesor Kolakovič (* 8. září 1906)

(4. 9. 2019) Chorvat, který byl podle někoho byl prorok, div ne světec. Podle jiných „dobrodruh a megaloman“, „tajný vatikánský…