Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
07. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

7. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Iz 43,18-19.21-22.24b-25
Prorokovo povzbuzení pro národ v babylonském exilu je zaměřeno zcela do budoucnosti. V minulosti sice leží hříchy, ale ty jsou odstraňovány Božím odpuštěním. Národ sice ještě důsledky svých hříchů nese (stále žije mimo zaslíbenou zemi), ale Bůh na jeho hříchy už vzpomínat nechce. Naopak, tvoří budoucnost a ta už je nyní - v situaci exilu - pomalu rozpoznatelná. Bůh připravuje cestu, protože vyvolený národ, lid, který mu patří, se nějak "nevnutil", ale on si ho stvořil pro sebe. Bůh sám tedy chce budoucnost tohoto národa a to navzdory jeho hříchům - ujišťuje prorok.


2. čtení
2 Kor 1,18-22
Souvislost, do které Pavlova slova patří, není z nedělní perikopy příliš patrna. Pavel měl s Korinťany řadu obtíží. V jednu chvíli jim slíbil delší návštěvu, potom ale uznal, že by to nebylo dobré, že by se mohl stát "pánem nad jejich vírou", a tomu se chtěl vyhnout. Cestu zrušil a musel čelit výtkám Korinťanů, že jeho postoje jsou dvojaké (V18). V dalších verších tedy odvozuje Pavel svou důvěryhodnost a jednoznačnost od svého spojení s Kristem, v němž není současně přítomno "ano" a "ne". Pavlova obhajoba se tak stává oslavou Krista, v němž se dostalo plného "ano" všem Božím záměrům. Dobrou budoucnost pak vidí apoštol v plném spojení svém i Korinťanů s Kristem, ne v naplnění svého záměru, přijet do Korinta na delší dobu.


Evangelium
Mk 2,1-2
Tato neobyčejně působivá scéna, zcela úspěšné jednání Ježíšovo, je jedním z míst, kde si Ježíš získal nejen stoupence a obdivovatele, ale také nebezpečné nepřátele. Ten totiž, kdo chtěl v takovýchto situacích s Ježíšem souhlasit, musel velmi podstatně změnit své náboženské názory. Musel se vrátit od zákoníky předávaného podání skutečně k "víře otců", k víře Mojžíše a proroků.

Podle představ Ježíšových současníků byl ochrnulý nejspíše hříšníkem, který měl být buď za své hříchy potrestán, nebo aspoň volán k pokání. V každém případě měl vznešený rabi jeho hříchy odhalit. Ježíš postupuje jinak. Nereaguje na očekávání soudících, ale na víru těch, kdo ochrnulého nesou. A jedná ještě suverénněji, než nejsuverénnější rabín: nemluví o hříších nemocného, ale o jejich odpuštění. Přesněji - jeho hříchy neodhaluje, ale odpouští. A toto neviditelné odpuštění zviditelňuje uzdravením. Protože uzdravení je návratem věcí do původně dobrého Božího řádu a je překonáním následků hříchů.

V reakci Ježíšových odpůrců už je vidět klíčící Ježíšovo odsouzení. Tito lidé viděli, že Ježíš jedná jinak, než odpovídá jejich představám. Své představy ale nebyli ochotni změnit, proto se posléze rozhodli odstranit Ježíše.


K úvaze
Ani dnes nemusí být člověk tak daleko od smýšlení učitelů Zákona. Lidem se často stává, že vidí jen bezprostřední souvislost mezi nemocí a hříchem, kterou ovšem většinou odmítají jako nespravedlivou (viz klasický výkřik při onemocnění nebo jiném neštěstí: "Zač mně Pán Bůh trestá?!") Na druhé straně se mnohým zdá být odpuštění hříchů tak nesnadné či nedosažitelné, jako je okamžité uzdravení ochrnulého. V obou případech je třeba korigovat postoje a názory evangeliem. To má ostatně křesťan dělat i jindy.


Myšlenky k promluvě
Mk 2,1-12
Zatímco příběhy o vyhnání zlého ducha, uzdravení Petrovy tchyně a uzdravení malomocného mluví převážně o zlu, které přišlo na člověka zvenku, ukazuje tento příběh zlo, které sídlí v nitru člověka a které vyprodukoval člověk sám - ukazuje hřích a jeho přemožení. Dnes na ulici téměř nevidíme chromé nebo zmrzačené lidi. Jsou v ústavech a my žijeme trochu v iluzi, že všechno je v pořádku, že všichni lidé jsou zdraví. Jinak je to, pokud jde o hřích. Je to vlastně opačně. Téměř všichni jsou "ochrnutí", totiž nesmíření s Bohem, žijí s hříchy a nám tato situace "ochrnutí" připadá jako normální. Člověk, který je dokonale osvobozen od zla uvnitř, který je Ježíšem uzdraven, je trochu něco jako exot mezi lidmi - a někdy i mezi křesťany. A přeci v evangeliu nečteme, že by Ježíšovo učení, plné moci, mělo uzdravit jen některé.

Ježíš je tedy v našem úryvku představen jako ten, kdo v moci Boží odpouští hřích. A co je to odpuštění, to je znázorněno téměř drasticky: z chromého, kterého nesou, se stane člověk, který je nakonec schopen nést své lůžko sám. Ježíšovo působení zasahuje nitro člověka, dosahuje toho, čeho člověk sám není schopen - likviduje hřích (člověk je někdy schopen svou vinu odčinit, napravit, ale není schopen "udělat, aby nebyla"). A toto uzdravení v nitru se promítá i do vnějšího jednání, zasahuje člověka celého.

Jsme zvyklí hledat své hříchy pomocí zpytování svědomí, tedy pomocí přemýšlení o minulosti. Je to správné, ale má to své meze. Nezřídka se stává, že lidé, kteří pilně zpytují své svědomí, vůbec nechápou jádro svého hříchu a potřebu svého uzdravení. Jak z toho? Bylo by asi dobré, aby se člověk snažil podívat sám na sebe, jak se "pohybuje v životě". Jestli poskakuje po světě jako zdravý člověk, nebo jestli kulhá, vleče se, nebo dokonce ho musí občas nebo skoro pořád někdo nést. Říká-li Ježíš: "po ovoci poznáte je", platí to tady taky. Ovocem není ovšem míněn ani subjektivní pocit štěstí a lehkosti, ani jen množství práce, které člověk vykoná. Je třeba se ptát, jestli neseme ovoce života lidí Ježíšem uzdravených - jestli totiž jsme schopni milovat, odpouštět, snášet nezdary - jestli jsme v zásadě schopni žít Ježíšovým životním stylem, a to vše přes všechny nedostatky, které v životě máme. Jestli jsme schopni žít mezi ostatními ze síly Boží, ne jen z vlastní síly nebo ze znovu a znovu vyžadované útěchy a pomoci druhých. Pokud tomu tak je, díky Bohu. Pokud ne, nezůstávejme u toho, že se budeme víc snažit, že musíme především sami něco podniknout, že budeme posilovat svou vůli atd. Ochrnulý potřebuje nejdřív zásadní uzdravení, a potom teprve přijde cvičení, rehabilitace. A tak i člověk, který je "ochrnulý", potřebuje nejdříve radikální uzdravení. A hledat ho nemůže jinde než u Ježíše. Ježíšovo uzdravení není jen odstraněním vnějších příznaků. Je to ten nejradikálnější zásah - odpuštění viny, tedy uzdravení nejhlubší a nejzásadnější vrstvy v člověku.

Ale musíme si všimnout ještě jednoho prvku našeho vyprávění. Je to víra, kterou Ježíš viděl u těch, kteří ochrnulého nesli. S touto vírou v Ježíše, v němž vidíme toho, který je schopen "uzdravit každou nemoc v lidu", máme vidět ty, kdo uzdravení potřebují, a svěřovat je jemu. A s touto bezvýhradnou vírou mu máme svěřovat i sami sebe k uzdravení všude tam, kde vidíme, že zdraví nejsme a že nejsme schopni odstranit zlou věc v kořeni. Hřích v nás není určen k likvidaci především tím, že my sami ho budeme nějak sprovozovat ze světa. Ježíš je ten, kdo uzdravuje hřích jako nikdo jiný, on ho úplně likviduje.

Ježíšův přístup k člověku vychází z vědomí, že člověk za prvé může být partnerem Božím (a potom záleží na tom, jaký vztah mezi člověkem a Bohem je, potom je taky odpuštění vrcholným darem!) a že za druhé osud člověka (život člověka) není ohraničen definitivně pozemskou smrtí (což filozoficky viděno vyplývá z nesmrtelnosti duše, biblicky viděno z toho, že člověk je stvořen k partnerství s Bohem), a otázka věčnosti, tedy transcendentního cíle člověka má zásadní důležitost. Kdo je schopen tento Ježíšův pohled na člověka akceptovat nebo se mu aspoň přiblížit, ten má taky naději najít v Ježíši a jeho učení záchranu (odpuštění), dar života (=milost), ukazatel správné životní cesty. Kdo je mu vzdálen, ten bude slova tohoto evangelia poslouchat buď jako nic neříkající pohádku nebo nanejvýš jako starobylý, eticky cenný text - ale ne jako osvobozující slovo!

Otázka, proč Ježíš přišel, je otázkou, kterou se nutně musíme zabývat i my jako křesťané. I mezi křesťany totiž existuje v tomto základním bodě mnoho neporozumění a nedorozumění. A potom není divu, že křesťané nevidí to, co jim Ježíš dává, a chtějí naopak od něj to, co jim dát nepřišel (hlavně to zdravíčko, a pak taky aby se vnučka dostala na školu...atd.).