Postní doba (cyklus B)
1. neděle postní B / Petr Šabaka

Znamení usmíření

Promluva 1. neděle postní B

„Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí“ (Gen 9,13).

„Mír do příští války,“ říkali jsme jako kluci, když jsme se kočkovali. Vždy, když si na tento slovní obrat vzpomenu, usmívám se jeho paradoxnosti. Když se smiřujeme, když uzavíráme smlouvu o spolupráci, o vzájemném nenapadání se, když vymezujeme své kompetence, nepřemýšlíme nad dalším úderem. A jestliže snad ano, pak tato „příští válka“ chystaná v okamžik uzavírání míru je vždy velice zákeřná a tudíž bolestivá.

Křesťané nejsou lidmi konfliktu, války, soubojů. Nepřipravují válku, chtějí-li udržet mír jako nutný předpoklad svobodného rozvíjení se osob i společenství. Je zajímavé, jak konflikt má své limity, mír je však bezbřehý, usmíření je konečným cílem.

Pokud snad máme jako věřící v Krista nějak bojovat, pak proti pokušení a zlu v nás a v prostoru nám svěřené zodpovědnosti. Pokud žijeme po příkladu Krista, pak stále vyhledáváme smíření, které má být trvalé.

Starozákonním znamením příslibu míru je duha. Na základě přemýšlení o slovech druhého čtení dnešní mešní liturgie je to voda křtu, v níž jsme se zasnoubili Kristu, který je sám Božím znamením usmíření mezi nebem a zemí. Kristus ve svém kříži sjednocuje protiklady. Máme i naše osobní znamení usmíření, a klidu našich zbraní?

Mezi blahoslavenstvími je i jedno týkající se míru: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Mt 5,9). Každé blahoslavenství je pro věřícího programem, nárokem, ideálem. Za každým blahoslavenstvím mohu napsat otazník: Jsem to já, kdo působí pokoj ve svém okolí? Každého z nás „tlačí někde bota“, kromě těch, kteří jsou k hlasu svého svědomí zahlušení.

Je lehké mít nepřátele, je rovněž lehké mít nepřátele, kteří nám nestojí tváří v tvář, nýbrž vedou nepřímou válku pomluv a intrik. Je lakmusovým papírkem naší autentičnosti nespokojenost s existencí nepřátel. Co by udělal Kristus? Bojoval by? Oplácel by stejnou mincí? Nebo by dokonce rozvíjel spirálu násilí a zla? Všichni víme, že nikoliv. Chceme žít podle jeho vzoru? Nebo volíme své řešení?

Mezi zvěří

Promluva 1. neděle postní B

„Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali“ (Mk 1,13). Tento biblický verš mne provází celým dnešním dnem. Na jeho sklonku mám potřebu se zamyslet proč.

Asociace, která se váže k jeho vnitřnímu smyslu, je taková, že mi připomíná celou Ježíšovu misi do našeho světa – Vtělení. Duch svatý Ježíše počal v lůně Panny Marie. Ona jej porodila na tento svět, od Adama považovaný za poušť, která rodí jen trní a hloží. V potu tváře se z ní dobývá chléb. Ježíš je v našich bezbožných pustinách jen přechodnou dobu, v symbolické mluvě „čtyřicet dní“. Je to doba přechodu, změny, časnosti.

Jak se rozvíjejí jednotlivé souvislosti s Mojžíšem, Izraelským lidem putujícím pouští do země Kanaán. Ježíše však náš neutěšený svět nepohltil, byl to však on, kdo na kříži absorboval všechnu jeho bídu a ubohost.

O Ježíšově pokušení se zmiňuje i Katechismus katolické církve: „Ježíšovo vítězství nad pokušením na poušti předjímá vítězství v utrpění, svrchovanou poslušnost jeho synovské lásky k Otci“ (KKC 539). Odráží pokušení svou vlastní mocí a nás zve a učí, abychom je odráželi jeho mocí. Učí nás prosit nebeského Otce: „…a neopouštěj nás v pokušení“ (Mt 6,13; vlastní překlad).

Ježíš žil jako člověk mezi dravou zvěří. Říká se: „Člověk člověku vlkem.“ My se často chováme jako zvěř, někdy hůře jak zvěř. Ježíši, smiluj se nad námi.

„Kristus je středem andělského světa. Jsou to ‚jeho andělé‘.“ (KKC 331) „Celý život vtěleného Slova od vtělení po nanebevstoupení je obklopen klaněním a službou andělů“ (KKC 333). „Stejně se těší z tajemné a mocné pomoci andělů celý život církve“ (KKC 334). Bohu díky, že nám ukazuje vznešenost a hloubku života Ježíše Krista, který nás učí žít a putovat pouští do jeho země věčné.

Autor: Šabaka Petr

Témata: Blahoslavenství | kázání, homilie