Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
10. neděle během roku /Stůl slova - Aleš Opatrný

10. neděle během roku

Rozbor textu

1. čtení
Oz 6,3-6
Text je částí jakési kající liturgie, kterou konal prorok s lidem. Příchod Hospodinův,zobrazený příchodem deště, byl v poměrně suchých krajích velmi srozumitelným obrazem žádoucího očekávání. Vydatnost deště (=láska Hospodinova) je v kontrastu slabosti vláhy z ranního mráčku nebo z rosy (= láska vyvoleného národa k Hospodinu). Poznání Boha, které znamená společenství, život s ním, je i zde kladeno výše, než jakékoliv oběti.


2. čtení
Řím 4,18-25
Pro člověka Západu bývá rozhodující čin. Pavel nás přesto vede k víře, jako k podstatné podmínce všeho skutečně křesťanského konání. Je to ovšem víra ve stylu Abrahamově, tedy ne důvěřivost komukoliv, ale plné spolehnutí se na Boha v nejzásadnějších věcech.

V 18-19 - Abraham věří Bohu více, než lidské zkušenosti.
V 20 - jeho víra stojí na Božích zaslíbeních, s nimiž najisto počítá.
V 21-22 - Boží moc cení víc, než moc a sílu lidskou, svou.
V 23-25 - ani pro nás zde není jiná cesta, než navázat na víru Abrahamovu a uvěřit tak Ježíši vzkříšenému.


Evangelium
Mt 9,9-13
V 9 - bylo to téměř neuvěřitelné, že by se rabbi "zahazoval" s celníkem, tedy veřejným hříšníkem, spolupracovníkem s okupační mocí. Snad proto je zde i uvedeno jméno toho muže, jako podtržení významnosti a ojedinělosti chvíle.
V 10 - v Izraeli nebylo možno sednout si s kýmkoliv ke stolu. Společné stolování bylo výrazem společenství, sounáležitosti, proto farizeje tak pohoršovalo, že Ježíš toto společenství s hříšníky má.
V 12-13 - jakkoliv bylo a je Ježíšovo slovo překvapivé, není nelogické. A nejen to. Vždyť Hospodin se už ve Starém zákoně ukazuje jako milosrdný, jako ten, kdo "provazy lásky" táhne zpět zbloudilý Izrael. Zřejmě mnoho Ježíšových současníků na tuto charakteristiku Boha zapomnělo.


K úvaze
Řím 4,18-25
Moderní člověk je někdy ovládán skepsí, někdy jen touhou být nezávislým a nespoléhat se na to, co si sám nezajistí. Oba postoje jsou samozřejmě pro víru v Boha překážkou. Nicméně ani Abraham neměl skrze svou víru zajištěn život bez práce. Víra mu však otevřela dvě věci: jednak přítomnost jako prostor života s Hospodinem. A potom budoucnost jako prostor, který sice člověk z velké části neovlivní, ale ve kterém se naplňují Boží zaslíbení.


Myšlenky k promluvě
Řím 4,18-25
Možná, že nám Pavlovo stručné připomenutí Abrahamova životního osudu nebude hned jasné, ale Pavel naráží na dvojí víru Abrahama: na víru, ve které byl ochoten obětovat i svého jediného syna Izáka a na víru, že Bůh v každém případě naplní svůj slib, že z něho udělá velký národ, že bude mít četné potomstvo, i když lidské předpoklady k tomu nebyly žádné. Pavel používá Abrahamův postoj jako jedinečný příklad hodný následování. A nejen to. Říká pozoruhodnou věc: že totiž "Abraham čerpal sílu z víry a tím vzdal Bohu čest". A u tohoto slova se zastavíme.

V lidovém podání je víra prostě přesvědčením o něčem, že to existuje, i když to třeba nevidím. To jistě má také Písmo na mysli, ale nejen to. Víra vůči Bohu totiž vede k plnému spolehnutí se na něj. Víra je v Pavlově chápání vlastně čin, životní čin, který mění celý život člověka. U Abrahama to začalo jeho odchodem z otcovského domu: uvěřil Bohu, že on má pro něho připravenou budoucnost a na základě této víry jednal - vydal se do země, kterou neznal. A v tomto postoji potom více méně setrvával i nadále. Pavel potom říká, že tím Abraham vzdal Bohu čest. Dal totiž veřejně najevo, kdo je pro něho důležitý a na kom staví svůj život. Své křesťany Pavel vybízí, aby šli ještě dál - aby stavěli svůj život na Bohu, který dal Ježíše jako protiváhu našich hříchů a který ho vzkřísil z mrtvých.

Vzdát Bohu čest - to je věc, o kterou se mnohý člověk snaží, ať proto, že si Boha váží nebo proto, že si ho chce tím nějak získat a zavázat. Ale Pavlův způsob uctívání Boha je něčím jiným. Ten nemá na mysli, co krásného ke cti Boží vytvoříme; jaké stavby, jaká umělecká díla. Ten nemá na mysli nic, co je mimo nás. Ten má na mysli nás a náš život. Jestliže totiž člověk ve víře svůj život, svou budoucnost - a v případě víry ve vzkříšeného Krista - i svou věčnost Bohu svěří, začíná oslava Boží. A pokud člověk v této víře vytrvá a i přes překážky, a to celý život, stává se jeho život oslavou Boží věrnosti a Božích zaslíbení. A to je právě něco, co povrchní chápání křesťanské víry obvykle přehlíží. Krásné stavby, obrazy, hudební díla, atd.. ke cti Boží - to jsou skvělé věci. Ale nestačí. Nebo ještě lépe: nemohou být vyměněny za člověka, za takového člověka, který se Bohu dá a tak ho oslaví. A to je tedy cíl, do kterého rostoucí víra křesťana má směřovat: taková důvěra v Boží zaslíbení, taková důvěra v Boha, který nese celou budoucnost člověka, ve které mu nakonec svěřujeme a svěříme celý život, celou budoucnost - jsme jeho a on náš. A to je vrcholný čin, kterého je člověk ve svém životě a ze svých možností schopen.