Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
2. neděle během roku / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle během roku A

Rozbor textu

1. čtení
Iz 49,3.5-6
Když perský král Kyros, osvoboditel Izraele z Babylona, zklamal - zůstal nadále uctívačem pohanských božstev, otevírá se další perspektiva. Postava současného proroka (Deuteroizajáše), který mluví o svém povolání, se jakoby prolíná s další postavou, a to nejmenovaného služebníka Hospodinova, který se stane světlem národů.


2. čtení
1 Kor 1,1-3
Úvod dopisu má (jako ostatní Pavlovy dopisy) formu převzatou z dokumentů své doby. Vzorem byly dopisy perské dvorní kanceláře. Obsah však nijak formální není, ač jde o pouhý úvod dopisu.

V 1 - v mistrné zkratce je podáváno odůvodnění celého Pavlova nároku říkat něco Korintským: je vyvolený i poslaný (= apostolos) Ježíšův, a to z vůle Boží (srv. Gal 1,1; Ef 1,1-5)

V 2 - ačkoliv Korintští nejsou zrovna vzorem (hned V 10 mluví o jejich nesvornosti, i dál v dopise je dost kritiky na ně), mluví o nich Pavel velkými slovy. Církev (Korintská) je pro něj především církví Boží. Křesťané v Korintě jsou pro něj především posvěcení v Kristu Ježíši - vyvolení svatí. Zde je ovšem použit poněkud jiný význam slova "svatý", než je v křesťanství dnes běžné, nejde tu totiž o morální kvalifikaci, ale o ontologickou svatost, danou Božím ospravedlněním.

V 3 - milost je dar Bohem z lásky zdarma daný, tedy to, co vyplývá z Božího příklonu k člověku, Boží přízeň, laskavost. "Pokoj" zde neznamená ani klid nedělního odpoledne", ani mír politických úvodníků, ale ekvivalent hebrejského slova šalom - tedy označení řádnosti a řádu celého života, harmonie. Někdy toto slovo znamená přibližně totéž, jako slovo spása.

Oba tyto dary jsou vyprošovány - přány od Boha, našeho Otce a od Ježíše Krista - jde tedy o dary "nadlidské", tedy Boží.


Evangelium
Jan 1,29-34
Text lze dobře pochopit jako katechezi, která stručně a názorně ukazuje, kdo je Ježíš: je to ten, kdo je větší než Jan Křtitel, ten, který snímá hříchy - tedy Mesiáš, nositel Ducha. Toto poznání nemá Jan jen sám ze sebe, ale z Božího přispění. Zatímco Jan je svědkem, Ježíš je ten, o koho jde, v koho je třeba uvěřit.


K úvaze
Zvláštní pozornost si asi zaslouží pojem "svatý", kterým Pavel označuje korintské křesťany. Naše náboženské povědomí zná totiž toto slovo prakticky jen jako označení vynikajících lidí, církví uznaných, kteří v životě projevovali "ctnost v heroické míře" (jedna z podmínek uznání za svatého) - tedy označení lidí vyjímečných, vzorů, což vede k následování, ale také k laciným výmluvám. Lidé si jsou totiž právě vědomi toho, že nejsou nijak výjimeční, každý se s hříchem potýká. A tak se za svatého nepovažuje, případně ani považovat nechce. Ovšem, všichni neděli co neděli říkáme, že věříme "v jednu, svatou, všeobecnou... církev". Je tato "církev svatá" něco mimo nás? Naše náležení do církve je též naší účastí na svatosti, která je dána posvěcením, tedy ospravedlněním, v Ježíši Kristu.


Myšlenky k promluvě
1 Kor 1,1-3
Kdo byl Pavel, to celkem víme. A proto nás nepřekvapuje, že sebe sama označuje za "povolaného apoštola Ježíše Krista". Pavlovo konání i jeho autorita na ničem jiném nespočívá, než právě na tomto "povolání" a "poslání" (apostolos = poslaný).
Ale kdo byli korintští křesťané, kteří jsou označování jako "svatí", "povolaní do stavu svatých"? Vynikající společnost? Poloviční andělé? Elita v tehdejším křesťanstvu? Vůbec ne! Z další části dopisu vysvítá, že byli mnohdy chybující, hádající se, nechápající, oč v křesťanství v posledku jde. Proč je tedy Pavel nazývá svatými? Rozhodně ne ze zdvořilosti! Ani ne v nějakém nadneseném významu. Ale proto, že byli "posvěceni v Kristu Ježíši". Jejich svatost je v prvé řadě věcí Kristovy milosti, následek vyvolení - křtu. Je to tedy "to Boží", co v nich bylo křtem, milostí uskutečněno. Něco, co tu je a co oni vlastně mají v sobě objevovat. Což ovšem neplatí jen o křesťanech tehdy v Korintě, ale o všech a vždy, tedy i o nás.

My jsme v paradoxní situaci. Pro většinu křesťanů je svatost něco, co sice u druhých (světců) právem uctívají, ale co se jich samotných jakoby netýká, s čím nemají nic společného. A tak je už jen krůček k tomu, aby křesťan považoval sebe samého bez pochybností za "obyčejného člověka", za někoho, kdo se musí starat o svůj život jako ostatní, trochu poctivě, trochu ne - jak to zrovna jde - jako někdo, kdo se sice modlí, chodí do kostela, věří, nedělá snad velké hříchy, ale kdo je vlastně svým smýšlením, postojem, jistotami tak trochu jako ostatní, protože, jak si říká, to snad ani jinak nejde. A svatost - to je něco, co pro něj leží nanejvýš v budoucnosti, až nebude mít starosti, až bude mít čas, až děti vyrostou, až bude v penzi.

Z pedagogiky je známo, že člověk, kterému se stále opakuje, že je neschopný, nesamostatný, prostě k ničemu, po čase skutečně takovým bude, že se přizpůsobí tomuto obrazu, který je mu stále předkládán. Zrovna tak křesťan, který si na sobě žádné stopy svatosti (tedy Božího působení!!) nepřipouští, se asi skutečně stane po čase tím, kdo je jen "jako druzí".

Jde tedy o to namlouvat si, že jsme něco, čím ve skutečnosti nejsme? Vůbec ne! Jde ale o to, uznat, co s námi ve křtu udělal Kristus. Uznat, že skrze něj jsme se stali Božími, a proto svatými. A na tomto sebevědomí stavět a žít jako na nejhlubší pravdě, kterou o sobě samých (a taky o druhých křesťanech!) víme.