Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus B)
2. neděle po narození Páně / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle po narození Páně

Rozbor textu

1. čtení
Sir 24,1-4. 12-16
Tento text máme možná v paměti z formuláře mariánských svátků. Slova o Boží moudrosti uplatňovala v přeneseném smyslu už dávno církev o Panně Marii. V liturgii dnešní neděle jsou však použita v původním smyslu a to jako slova o ztělesněné Boží moudrosti. Tato ztělesněná moudrost Boží je ztotožňována, pochopitelně, s Božím Slovem, tedy s Božím Synem, existujícím od věčnosti. S tím, "v němž bylo stvořeno všechno" (srov. Kol 1,15-17). S tím, o kterém mluví dnešní evangelium, tedy se Slovem, které bylo na počátku.

Pokud ztotožníme moudrost z tohoto úryvku s Ježíšem, není výklad nesnadný. Pokud se budeme chtít zabývat hypostatizovanou moudrostí, dostaneme se na plodné, křehké a velmi náročné pole, které ovládá spíš teologie křesťanského východu ve svých sofiologických tématech.


2. čtení
Ef 1,3-6.15.18
I v tomto úryvku, jehož výklad by vydal na celou rozsáhlou kapitolu, je ukazován Ježíš jako ten, kdo je od věčnosti (V4). A v něm spočívá i naše odvěké vyvolení (V5). Souvislost a spojitost křesťanů a Krista, hlavy a těla, je tak protažena nejen do věčné budoucnosti, ale i do věčné minulosti. Tím může být posílena naše důvěra v moc a sílu Božího vyvolení tváří v tvář mocnostem zla a naší neschopnosti a malosti.

K pochopení těchto velkých věcí je ale nezbytně třeba Božího přispění, jeho Ducha a proto tato obdarování Pavel svým křesťanům vyprošuje.


Evangelium
Jan 1,1-18
Je nemožné tento text zde souvisle vykládat. Literatury o něm je samozřejmě mnoho. Užitečné však může být pro každého, když se zastaví u několika důležitých a k pochopení ne tak nesnadných bodů.
V 1 - především je třeba vidět Ježíše jako toho, kdo byl na počátku, přede vším, kdo se nedostává na scénu až po hříchu lidí, až jako ten, kdo je tu jen proto, aby zachránil to, co člověk pokazil. Ježíš tu jistě proto je, ale nejen proto.

V 2 - že je toto slovo Bůh a současně je u Boha, nás nepřekvapí, pokud máme zažitu víru v Trojici. Ale nesnadné místo k vyložení to samozřejmě je a bez filozofického aparátu se zde neobejdeme.

V 3 - vyjadřuje totéž jako Kol 1,15-17.

V 4-5 - život a světlo, které zlo nezničilo, tma nepohltila, je zdrojem naděje pro všechny časy a všechny generace.

V 12 - zde je vrcholné zaslíbení pro nás, které se na nás uskutečnilo a uskutečňuje. Přijetí a víra v Ježíše dává moc státi se Božími dětmi. Tedy zcela mění naši situaci a to v perspektivě nejen časnosti, ale i věčnosti.

V 14 - přebývání, doslova ubytování Slova uprostřed nás znamená proměnu situace lidstva. Boží slovo - Ježíš - se totiž neubytovalo jen nějak na světě, ale přímo v lidstvu. On patří tedy k lidstvu navěky - a lidstvo k němu.


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Zatímco mnoho a mnoho matematických, filozofických nebo sociologických problémů může být obyčejnému člověku cizí, Ježíšova postava mu cizí být nemusí a nemá. To ovšem neznamená, že Ježíš, který je nám ve svém lidství bezesporu blízký, nám musí být ve svém lidství i božství snadno pochopitelný. Ostatně ani naši bližní nám nejsou vždy pochopitelní, a to jsou opravdu jen a jen lidmi.

Liturgie vánočního okruhu nám staví před oči jak Ježíšovu lidskou pozemskost, tak jeho nebeskou odvěkost i věčnost. Mluví tedy o něčem, co je jednak pro nás pochopitelné, a současně o něčem, co ve své plnosti naše představy naprosto přesahuje. Přesto nemůžeme vše zjednodušit tak, že bychom si buď zařadili Ježíše jen mezi ty, které bez problémů chápeme, nebo tak, že bychom ho zařadili do oblasti naprosto nepochopitelných úkazů.

Začněme tím, že Ježíš je blízký. Je to ten, kdo se nám opravdu podobá ve všem, kromě hříchu, kdo se narodil podobně jako my ze ženy, ale kdo nemá svůj původ jen v tomto světě. Ježíš má svůj původ v Bohu. Tedy u toho, kdo je větší než čas, než dějiny, než naše země, než celý vesmír. A právě proto nám může Ježíš pomoci: protože je jedním z nás, a přece není jen jako my. Protože je z Boha, a přesto není nijak od nás hříšníků podle svého lidství oddělen.

Jak s těmito velkými skutečnostmi má člověk v obyčejném životě naložit? Jistě tak, jak nás vede evangelium, jak se nechali vést apoštolové. Ti nejdřív poznali Ježíše jako toho, kdo jim o jejich vlastním životě, o světě i o Bohu mohl říci mnohem víc a důležitější věci, než sami věděli. Ježíš je tak zaujal, že se s ním vydali na cestu. Začali se od něho učit. A pomalu začali poznávat, kdo on vlastně je. Nejdřív je zaujal, nejdřív si ho zamilovali - a potom, touto cestou, se jim začalo objevovat víc a víc tajemství jejich života; nebo řečeno z druhé strany: teprve těm, kdo byli Ježíšem zaujati, kteří ho měli rádi, mohl Bůh sdělovat hluboká tajemství svého života, hluboká tajemství Božího bytí.

Jde tedy o to chodit s Ježíšem a nikdy neuzavřít proces poznávání Ježíše. Nikdy se neuzavřít tomu, k čemu nás Duch Boží vede. Neuzavřít se slovům Písma ani formulacím církve, které jsou pro nás teď složité a nepochopitelné. Nikdy na zemi nepochopíme všechno. Ale vždy můžeme chápat víc a víc. A k tomuto víc a víc, ne jen k opakování líbezných a třeba i trochu nasládlých koled, nás o vánoční době vede liturgie církve.