Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
22. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Souboj bohů

Promluva 22. neděle mezidobí B

„Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme?“ (Dt 4,7).
Drtivá většina z nás se denně modlí, každý týden je naše víra živena v kostele, pravidelně zpytujeme své svědomí, zkoumáme své jednání, litujeme každého křivého slova, každého vztahového faulu, snažíme se je napravovat a vyvarovat se jich. A nejspíš to má jeden jediný důvod – náš vztah k Bohu, kterého jsme poznali. A zjistili jsme, že když budeme žít křesťanským způsobem života, budeme mít pevný životní cíl, pokoj v duši, podporu v trápeních a živé společenství mnoha různých lidí.

Mohli bychom tedy očekávat, že se lidé, kteří s námi náš životní styl nepraktikují, podiví: „Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko?“ Ono však nic.

Jaký je Bůh lidí naší společnosti? Nechci, abychom filosofovali, nechci vytvářet nějaké složité mentální salta, ačkoliv zpočátku to bude potřeba. Snad jen všimnout si, zcitlivět nás na naše okolí.

Nejprve je potřeba pojmenovat skutečnost, kterou označujeme termínem „Bůh“. Katechismus katolické církve učí: „Člověk může různými ‚cestami‘ dospět k poznání existence jedné skutečnosti, která je první příčinou a konečným cílem všeho a ‚kterou všichni nazývají Bůh‘“ (KKC 34). V následujícím odstavci církev tuto myšlenku dále rozvíjí: „Člověk má schopnosti, které mu umožňují poznat, že existuje jeden osobní Bůh. Aby však s ním mohl člověk navázat důvěrný vztah, chtěl se mu Bůh zjevit a dát mu milost, aby mohl přijmout toto zjevení ve víře. Nicméně „důkazy“ Boží existence mohou disponovat k víře a pomáhat k zjištění, že víra není proti lidskému rozumu“ (KKC 35). Máme tedy před očima slova jako princip a konečný cíl, osobní Bůh, důvěrný vztah, zjevení a milost, lidský rozum.

Jaký je tedy Bůh lidí okolo nás? Jaké je jejich smýšlení o podstatě a smyslu jejich života? Žijí s předmětem svého smýšlení důvěrný vztah? Je jejich smýšlení v souladu s lidským rozumem, nebo je to něco naprosto iracionálního, nahodilého…?

Dovolím si konstatovat, že většina našich spoluobčanů nechce tyto otázky pokládat. Úporně se jim brání, zacpávají si uši, zahlcují svůj život pseudoproblémy či virtuální realitou. Druhá skupina lepí různé flastry: stále nové a nové hledání lásky bez konce, věčného mládí a života vůbec, vlastními silami dospět k poznání duchovní skutečnosti (tito lidé se pak uchylují k různým okultním praktikám, které je ve skutečnosti zotročí), experimentováním s exotickými náboženskými systémy (pro nedůvěru těch tuzemských). Třetí skupina lidí dokáže žít s nezodpovězeným otazníkem. Mají v úctě druhé lidi, vytvářejí kulturní, společenské i duchovní hodnoty, jejich životní styl je harmonický, nejsou konfliktní, ba naopak přátelští, sdílní, štědří… jejich Bůh nemá zatím tvář. Tu si nenechají lehce vnutit, spíše čekají, než aby hledali.

Jaký je náš Bůh? Jakého Boha prezentujeme našemu národu? Nedívejme se nyní na mediální obraz naší církve, ale každý sám na sebe. Je to Bůh, který se nám dal poznat, který skrze náš život jakoby vyzařuje do našeho okolí? Je to Bůh v našem podání přitažlivý nebo odpudivý? Zrcadlí se Bůh – Láska – Dar – Oběť – Smíření – v našem jednání? Jde naše víra proti zdravému rozumu, nebo je s ním v souladu? To samé platí pro naši náboženskou praxi a náš všednodenní život.

Sledováním společenského obrazu naší víry, tedy vztahu k Bohu, nabývám dojmu, že nebudeme většině společnosti nikdy dobří. Málokdo si všimne mnoha dobra, o které se snažíme, zato za každé naše pochybení jsme tvrdě pranýřováni. Přál bych těm nejzarputilejším kritikům křesťanů, aby se setkali s živými křesťany. Jen si kladu otázku, kam je pozvat. Co by viděli na vlastní oči, kdyby otevřeli pokličku na našem společenství? Ani zde není možné schovávat se za naši hierarchii, každý z nás musí investovat do společného díla. Každý z nás je ikonou Boha.