Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
28. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Zůstal sám se svými přikázáními a majetkem

Promluva 28. neděle mezidobí B

„Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk“ (Mk 10,17).

Až možná okatě, teatrálně přiběhl za Ježíšem onen člověk, který v podání evangelisty Matouše byl mladý a zde u Marka patří ke produktivnímu střednímu věku. Přesto mu nemusíme upírat určitou upřímnou touhu po věčnosti. Vždyť po věčnosti touží každý zbožný člověk. Naděje na věčnost byla a stále je potvrzována Božími přísliby, o kterých se zbožný člověk dozvídá kdykoliv, kdy se schází v chrámu Páně.

„Přiběhl k němu nějaký člověk.“ Sloveso „přiběhl“ se mi moc nelíbí. Před očima jsem měl spíše starce, který už neběhá a který má velice bohatý život, a nyní touží po tečce nekonečna. Takových lidí je v kostelních lavicích většina, takoví lidé se zajímají o život věčný více než třeba mladí, pro které je bohatstvím ještě časnost. U zralého člověka očekávám zájem o jiné, duchovní, přesažné hodnoty, vždyť už všechno má.

„Přikázání znáš… To všechno jsem dodržoval od svého mládí… Ježíš na něj s láskou pohleděl“ (Mk 10,19-20). Ježíš vede rozhovor, stojí před člověkem v postoji určité skromnosti, ale i s nábojem vnitřní přirozené autority. Neodhání od sebe nikoho, na potřebné si udělá vždy čas, nechce mluvit jen k davu, zástupu, k velikým shromážděním. Necouvne zpět před konfrontací. Otázku mu můžeme položit beze strachu nebo studu.

„Přikázání znáš.“ Neptá se na projevy zbožnosti. Ty předpokládá. Pro Ježíše se láska k Bohu promítá a konkretizuje v lásce k bližnímu, v lásce napodobující Boží milosrdné jednání. Neptá se na heroické činy, ale na všednodennost. Bůh neplýtvá zázraky ve smyslu okázalých divů vymykajících se fyzikálním zákonům. Bůh skrytě doprovází člověka, s pomocí různých prostředníků ho podporuje, upozorňuje, směruje. Dodržováním přikázání se stáváme jeho nástroji, kterými vede svět po cestě k Božímu království.

„To všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Když si představuji onu chvíli, vidím určitou hru úsměvů, pohledů. „Mistře, dodržování přikázání je přeci samozřejmost, ani ses na to nemusel ptát, proč se mne vůbec ptáš na takovou banalitu, to dělá přeci každý, pohoda, na to jsem se tě nepřišel zeptat, chci víc…“ Ježíš vrací pohled zpět. Dívá se s láskou, dívá se velice intenzivně, do nitra, vidí vše, i to, co je jiným očím skryté. Můžeme se ptát, jestli onen člověk znal obsah přikázání, podobně jako mnozí věřící: „Nikoho jsem nezabil, nekradu (to kradou jiní a ve velkém), s nikým se nebavím, nikdy jsem nikoho nepodvedl…“ Ale Ježíšovi ještě něco schází. Nespokojuje se s povrchním nebo mechanickým naplňováním litery zákona. Chybí mu vztah, odevzdanost, sjednocení, následování, nelpění na ničem vyjma Boha.

„On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.“ Nebylo po jeho, nepředvedl se, nestačilo to, čím žil, aby nalezl pochvalu nebo odpověď na svou otázku. Leda si naběhl na bouli. Narazil. Jeho „Mistr dobrý“ nebyl pro něho nakonec dostatečnou autoritou, aby udělal svou největší životní investici. Zůstává bez Ježíše, smutný, pouze se svým majetkem a plněním „svých“ přikázání. Snad se my z jeho příkladu poučíme a nenecháme uplynout okamžik milosti, chvíli osobního povolání, čas rozhodnutí.