Advent (cyklus B)
3. neděle adventní / Petr Šabaka

Důvody radosti

Promluva na 3. neděli adventní B

„Radostí budu jásat v Hospodinu, má duše zaplesá v mém Bohu, neboť mě oblékl v roucho spásy“ (Iz 61). Kdesi jsem slyšel, že není dobré promluvy na třetí neděli adventní, pokud nevzbudí úsměv na tváři věřícím. Proto kázání kořenili kněží vždy vtipy a úsměvnými historkami. Ne jinak bych chtěl jednat i já.

Směšnost vtipů je většinou založena na nějakém paradoxu nebo nedorozumění. Děti, které se snaží pochytit naši dospěláckou mluvu, slyší kde co. Tak například vzpomeňme na slova chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu: Jeden klučina si pak zpíval: „Ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi sprchovaný…“ Anebo se ptal malý a bystrý Jirka maminky v návaznosti na modlitbu Zdrávas Královno: „Mami, co to je ta Protošrotovnice naše?“ Neušetřena je ani modlitba nám křesťanům nejdražší – Otče náš: „Chléb náš nejzdejší dej nám hned. A neuveď nás v odpuštění, ale zbav nás od svého.“ A co Desatero? „Cti den sváteční, abys pomnil.“ „Třetí přikázání zní: Nevezmeš jména Božího na doma.“ „Nepožádáš manželky bližního svého, aniž požádáš ostatků jeho.“

Myslím, že by to mohlo pro tuto chvíli stačit. Vraťme se ale k radosti jinými dveřmi. Křesťanství je svou povahou radostné. Vždyť evangelium znamená „dobrá“ nebo „radostná zpráva“. V úvodní antifoně dnešní liturgie bychom mohli zaslechnout: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Pán je blízko“ (Flp 4,4-5). Ve druhém čtení apoštol Pavel otcovsky povzbuzuje: „Stále se radujte“ (1 Sol 5, 16). A když říká slovo „stále“, myslí tím opravdu stále a ne „jen někdy“.

Když jsem si připravoval tuto promluvu, přemýšlel jsem, k čemu bych přirovnal radost. V mé fantazii se začaly honit slova jako světlo, jas, teplo, srdečnost, sdílnost, úsměv, laskavost, naděje, povznesení, objetí, všímavost, společenství.

Kdesi jsem četl, že bychom se měli stát „teplomety“ nebo „světlomety“ (rozhodně ne „kulomety“). Tam, kde je zima, tam kde je tma, bychom měli vysílat teplé světlo radosti. Radost, kterou bychom měli mít, není naše, ale je to dar Boží. Ne nadarmo je radost prvním z plodů Ducha svatého (Srov. Gal 5, 22).

Radost pramení odněkud zevnitř. Z víry, z jistoty, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, že vstoupil do mého života a je se mnou, i „v rokli šeré smrti“ (Žl 23,4).

Nacházejme důvody Boží radosti ve svém životě. Jsem si jist, že nás Bůh nenechá bez odpovědi, že nám alespoň v tomto hledání odpoví. Zakončil bych větou z prvního listu Soluňanům: „A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. Tak jste se stali příkladem všem věřícím“ (1 Sol 1,6-7). Jakým příkladem? Lidí „radostiplných“. Hledejme důvody Boží radosti!