Šabaka Petr | Sekce: Kázání
Období během roku (cyklus B)
30. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka
Co za nás nikdo neudělá
Promluva 30. neděle mezidobí B
„Vzchop se, vstaň, volá tě!“ (Mk 10,49).
Jsou lidé, kterým je jejich okolí lhostejné. Žijí si tak nějak pro sebe, žijí v příjemném prostředí své spokojenosti. Mohou chodit i do kostela, kde dobíjí baterky zase jen pro sebe, setkávají se jen s lidmi, kteří jim jsou sympatičtí, se kterými jim jejich světonázor ladí.
Ta většina, která však žije pro druhé, angažuje se ať již v osobních přátelstvích i s lidmi „nekostelovými“, nebo v nějakém veřejném díle, se nutně setkává s mnohým utrpením, rozladěností, výčitkami, nespokojeností, kritikou, hříchy… Buď jsou do „blbé nálady“ zapleteni a souzní s ní, nebo prožívají lítost a hledají sílu a způsob, jak z ní druhé vytáhnout. Ale jak?
Vím, že se najdou lidé, kteří se dívají podezřívavě na radost, se kterou jdu do práce, na otevřenost, s jakou kladu otázky, řeším problémy, přiznávám chyby a nedostatky, nabízím pomoc. Tito chudáci se ještě pevněji uzavírají, protože nevěří, že jsem tu pro ně nezištně, že s nimi chci mít jen slušné, hezké vztahy, že je také někdy potřebuji, že chci přispět, aby byli šťastnější. Dělím se o kus svého života proto, že v něm nejeden z vás může najít zkušenost podobnou.
„Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovodím: povedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou“ (Jer 31,9 – liturgický překlad). Tolik lidí v naší blízkosti trpí určitým druhem slepoty a vyhnanství, o kterém mluví první čtení a pak evangelium. Můžeme být postiženi i my sami a prožíváme smutek, ztrátu orientace a opuštěnost.
Co si z výše načrtnutého vzít do konkrétního života? Práci na sobě za nás nikdo neudělá. Začít nebo obnovit horlivost namířenou do svého nitra můžeme vlastně okamžitě. Každý si může nejprve položit otázku: Nejsem to já, který je bez světla očí, který je plačící a ve vyhnanství, který potřebuje Boha Vykupitele z otroctví své malosti, ze svého hříchu, z neschopnosti odpustit druhým nebo sobě samému? Jestliže druhé čtení svědčí o Kristu veleknězi, který podává oběť Bohu milou, pak odevzdáváme své hříchy a trápení na jeho oltář, abychom mohli odcházet pokojnější, radostnější a svobodnější? Žízeň a vyprahlost po Bohu je sama o sobě milostí a požehnáním. Je přitažlivá. Formuje společenství vracející se k vodním proudům, ke světlu Ježíšovy tváře.
Nedávno jsem dostal svědectví jednoho takového pokoj hledajícího a žíznivého člověka: „Včera mi psala kamarádka, že se potřebuje setkat, protože je slabá,“ a o něco dále, „pomáhám cizímu člověku sbírat odvahu, aby ji v sobě našel a po dlouhé výměně vzkazů dostanu odpověď: ,Jsi skvělá…‘ anebo moje dobrá přítelkyně řeší krizi středního věku, mě si vybere za důvěrníka a řekne mi: ,Jsem šťastná že jsi.‘ Ale já nemohu být na sebe pyšná, není proč.“ Nečekejme, až budeme silní. To třeba nebudeme nikdy. Musíme jednat, nebát se, neotálet. Máme-li třeba ochrnutou ruku a druhý nohu, pak on nám bude rukou a my jemu nohou. Jsme-li slepí a druhý hluchý, pak on nám bude zrakem a my jemu sluchem.
„Vzchop se, vstaň, volá tě!“ (Mk 10,49). Přeji nám všem, abychom si byli vzájemně schopni dodávat odvahu, i přes naše tápání, na cestě hledání světla. V něm totiž uvidíme Ježíšovu milující tvář.
