Bohu se nejvíce podobáme, když prokazujeme dobro těm, kteří nám to nemohou oplatit... - archív citátů

Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
30. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Co za nás nikdo neudělá

Promluva 30. neděle mezidobí B

„Vzchop se, vstaň, volá tě!“ (Mk 10,49).

Jsou lidé, kterým je jejich okolí lhostejné. Žijí si tak nějak pro sebe, žijí v příjemném prostředí své spokojenosti. Mohou chodit i do kostela, kde dobíjí baterky zase jen pro sebe, setkávají se jen s lidmi, kteří jim jsou sympatičtí, se kterými jim jejich světonázor ladí.

Ta většina, která však žije pro druhé, angažuje se ať již v osobních přátelstvích i s lidmi „nekostelovými“, nebo v nějakém veřejném díle, se nutně setkává s mnohým utrpením, rozladěností, výčitkami, nespokojeností, kritikou, hříchy… Buď jsou do „blbé nálady“ zapleteni a souzní s ní, nebo prožívají lítost a hledají sílu a způsob, jak z ní druhé vytáhnout. Ale jak?

Vím, že se najdou lidé, kteří se dívají podezřívavě na radost, se kterou jdu do práce, na otevřenost, s jakou kladu otázky, řeším problémy, přiznávám chyby a nedostatky, nabízím pomoc. Tito chudáci se ještě pevněji uzavírají, protože nevěří, že jsem tu pro ně nezištně, že s nimi chci mít jen slušné, hezké vztahy, že je také někdy potřebuji, že chci přispět, aby byli šťastnější. Dělím se o kus svého života proto, že v něm nejeden z vás může najít zkušenost podobnou.

„Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovodím: povedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou“ (Jer 31,9 – liturgický překlad). Tolik lidí v naší blízkosti trpí určitým druhem slepoty a vyhnanství, o kterém mluví první čtení a pak evangelium. Můžeme být postiženi i my sami a prožíváme smutek, ztrátu orientace a opuštěnost.

Co si z výše načrtnutého vzít do konkrétního života? Práci na sobě za nás nikdo neudělá. Začít nebo obnovit horlivost namířenou do svého nitra můžeme vlastně okamžitě. Každý si může nejprve položit otázku: Nejsem to já, který je bez světla očí, který je plačící a ve vyhnanství, který potřebuje Boha Vykupitele z otroctví své malosti, ze svého hříchu, z neschopnosti odpustit druhým nebo sobě samému? Jestliže druhé čtení svědčí o Kristu veleknězi, který podává oběť Bohu milou, pak odevzdáváme své hříchy a trápení na jeho oltář, abychom mohli odcházet pokojnější, radostnější a svobodnější? Žízeň a vyprahlost po Bohu je sama o sobě milostí a požehnáním. Je přitažlivá. Formuje společenství vracející se k vodním proudům, ke světlu Ježíšovy tváře.

Nedávno jsem dostal svědectví jednoho takového pokoj hledajícího a žíznivého člověka: „Včera mi psala kamarádka, že se potřebuje setkat, protože je slabá,“ a o něco dále, „pomáhám cizímu člověku sbírat odvahu, aby ji v sobě našel a po dlouhé výměně vzkazů dostanu odpověď: ,Jsi skvělá…‘ anebo moje dobrá přítelkyně řeší krizi středního věku, mě si vybere za důvěrníka a řekne mi: ,Jsem šťastná že jsi.‘ Ale já nemohu být na sebe pyšná, není proč.“ Nečekejme, až budeme silní. To třeba nebudeme nikdy. Musíme jednat, nebát se, neotálet. Máme-li třeba ochrnutou ruku a druhý nohu, pak on nám bude rukou a my jemu nohou. Jsme-li slepí a druhý hluchý, pak on nám bude zrakem a my jemu sluchem.

„Vzchop se, vstaň, volá tě!“ (Mk 10,49). Přeji nám všem, abychom si byli vzájemně schopni dodávat odvahu, i přes naše tápání, na cestě hledání světla. V něm totiž uvidíme Ježíšovu milující tvář.

 

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Sof 2,3;3,12-13; Žalm Žl 146,6c-7.8-9a.9b-10; 1 Kor 1,26-31
Mt 5,1-12a

Spojit se s mocnými a významnými, a tak se stát také mocnějším a významnějším – to je prastaré pokušení. Ale je i jiné pokušení: pohrdnout všemi, kdo jsou mocnější, úspěšnější nebo důležitější než my anebo já sám, a tak si pozvednout sebevědomí. Ani jedno pro nás není. Protože křesťan může a má být tím, kdo se s důvěrou připojil k tomu, kdo je největší a nejmoudřejší, i když jím mnozí pohrdají, tedy k Bohu. A právě Bůh je tak veliký a mocný, že si může dovolit i blízké přátelství s pohrdanými a ve světě nic neznamenajícími lidmi. Čím větší je naše vědomí o velikosti a moci Boží a čím větší je naše důvěra v něho, tím jsme svobodnější vůči mocným, úspěšným, bohatým a významným lidem tohoto světa. A tím lépe můžeme milovat ty malé a bezvýznamné, ať už se k nim počítáme nebo ne.

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatoblažejské požehnání (3.2.)

(1. 2. 2026) Na svátek sv. Blažeje (3. února) je možné udílet tzv. svatoblažejské požehnání...

Přímluvy 4. neděle v mezidobí, cyklus A / 1. 2. 2026

(30. 1. 2026) Povzbuzeni důvěrou, že Bůh zjednává právo utlačeným a dává chléb hladovým,[1] předložme mu naše modlitby:

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)
(30. 1. 2026) Svátek Uvedení Páně do chrámu (2.2.) se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob.

Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř: Fjodor Michajlovič Dostojevskij (+ 28.1. 1881)

(27. 1. 2026) Říká-li se, že člověk v životě neumírá jen jednou, pak to obzvlášť platí pro život ruského spisovatele Dostojevského,…

Den památky obětí holocaustu 27.1.

(26. 1. 2026) Holokaust - holocaust - šoa - genocida - znamená systematické pronásledování vyvražďování Židů za Druhé světové války.…

Neděle Božího slova - vždy 3. neděle liturgického mezidobí

Neděle Božího slova - vždy 3. neděle liturgického mezidobí
(24. 1. 2026) Vždy 3. neděle liturgického mezidobí je v církvi věnována „slavení a šíření Božího slova a úvaze nad ním“.

Obrácení svatého Pavla (svátek 25.1.)

(24. 1. 2026) Pavlovo setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem…