papež František

Zacheus byl bohatý kolaborant nenáviděných římských okupantů a sdíral svůj vlastní lid

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium nám dnes podává jednu událost, ke které došlo v Jerichu, když Ježíš procházel městem a vítaly jej zástupy (srov. Lk 19,1-10). V Jerichu žil Zacheus, vrchní celník, tedy výběrčí daní. Zacheus byl bohatý kolaborant nenáviděných římských okupantů a sdíral svůj vlastní lid. Také on chtěl ze zvědavosti vidět Ježíše, ale jeho postavení veřejného hříšníka mu nedovolovalo přiblížit se k Mistrovi, a navíc byl malé postavy. Vylezl proto na strom, na fíkovník stojící u cesty, po níž měl procházet Ježíš.

Když se k tomu stromu Ježíš přiblížil, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě“ (v.5). Můžeme si představit Zacheův úžas! Proč ale Ježíš říká „musím zůstat v tvém domě“? O jakou nutnost jde? Víme, že Jeho největší povinností je uskutečňovat Otcův plán s lidstvem, který se dovrší v Jeruzalémě Jeho odsouzením na smrt, ukřižováním a zmrtvýchvstáním třetího dne. Takový je plán spásy Otcova milosrdenství. Součástí tohoto plánu je také spása Zachea, tedy muže, který je nepoctivý, všemi pohrdaný a právě proto potřebuje obrácení. Evangelium skutečně poznamenává, že když ho Ježíš zavolal, „všichni reptali a říkali: »Vešel jako host k hříšníkovi!«“ (v.7). Lid v něm spatřoval lotra, který se obohacoval na úkor druhých. A kdyby Ježíš prohlásil: „Sestup ty vyděrači a zrádče lidu! Pojď, promluvíme si a vyrovnáme účty!“, určitě by lid aplaudoval. Takto však začal reptat: „Ježíš vešel k tomu hříšníkovi a vyděračovi.“

Ježíš, veden milosrdenstvím, však hledá právě jeho. A když vstoupí do Zacheova domu řekne: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo“ (v. 9-10). Ježíšův pohled jde za hříchy i předsudky; vidí člověka očima Boha, který neulpívá na minulosti, nýbrž tuší budoucí dobro. Ježíš se nevzdává před uzavřeností, nýbrž vždycky a neustále otevírá nové prostory života, nelpí na zdání, nýbrž vidí do srdce. A viděl raněné srdce tohoto muže, raněné hříšnou žádostivostí a spoustou špatností, kterých se tento Zacheus dopustil. Vidí toto srdce a vstupuje tam.

My se někdy snažíme korigovat či obrátit hříšníka výtkami a tím, že mu předhazujeme jeho pochybení a jeho nesprávné jednání. Ježíšův přístup k Zacheovi nás uvádí na jinou cestu: ukazovat chybujícímu jeho hodnotu, tu, kterou ustavičně a navzdory všemu vidí Bůh. To může způsobit pozitivní překvapení, které obměkčí srdce a pohne člověka, aby ze sebe vydal to, co je v něm dobré. Projev důvěry k lidem působí jejich růst a změnu. Tak jedná Bůh s námi se všemi: není blokován naším hříchem, nýbrž překonává jej láskou a dává nám pocítit stesk po dobru. Všichni pociťujeme tento stesk po dobru, když v něčem selžeme. A takto jedná náš Otec, Bůh, tak jedná Ježíš. Neexistuje člověk, který v sobě nemá něco dobrého. A na to hledí Bůh, aby jej vyprostil ze zla.

Panna Maria ať nám pomáhá vidět dobro, jež je v lidech, které denně potkáváme, aby se jim dostalo odvahy a nechali vyjít najevo Boží obraz vtištěný v jejich srdci. Tak se budeme moci radovat z překvapení Božího milosrdenství. Náš Bůh je Bohem překvapení!

Promluva papeže před modlitbou Anděl Páně, nám. sv. Petra 30.10.2016

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana

Přeložil Milan Glaser

Redakčně upraveno

Autor: papež František

Témata: Zacheus kázání, homilie

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

18. 10. 2026, 11. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.