Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
32. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

32. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
1 Král 17,10 -16
Prorok se nevyjadřoval jen slovem, ale i činem (a to platí samozřejmě i o Kristu). V našem úryvku máme podáno prorocké jednání Eliášovo. Je to vlastně část většího celku, kdy zastavení deště bylo tím, co mělo oslovit hřešící národ. Zdar i nezdar, ohrožení života (suchem, hladem), i jeho záchrana (mouky a oleje neubývá) jsou znamením Boží věrnosti, která ani nechce, aby vyvolený národ zahynul v hříchu, v odvratu, ani nechce nezdar, smrt pro všechny. Boží pomoc uprostřed neštěstí je znamením, které vyvádí z beznaděje a která má vést k návratu, k pokání.


2. čtení
Žid 9,24 - 28
Toto jasné slovo Písma by mělo a mohlo být hrází proti různým spekulacím o Božím trestu, o zadržování trestající ruky Kristovy a koneckonců i o hodnotě našich obětí. Věc je jasná: ve Starém zákoně závisel do jisté míry osud vyvoleného národa na přesnosti, věrnosti a spolehlivosti služby kněží. Od dokonání Ježíšova života tomu ale tak není. Oběť je podána, protiváha ke hříchu je tu jednou provždy dána. A toto všechno se nestalo jen na zemi, ale je to i nebeskou skutečností (tedy platí to i u Boha). A tak lze čekat Krista už jen jako spasitele těch, kdo v něho uvěřili, nebo přesněji těch, kteří mají být na pravici, tedy těch, kteří před Bohem obstáli. Budou to všichni lidé? Kolik jich bude? To všechno nevíme, ale ani vědět nepotřebujeme. Ale potřebujeme jasně vědět, že dostatečná a jediná oběť za naše hříchy byla podána. Máme s ní tedy počítat, máme se s důvěrou ucházet o odpuštění, smíření.


Evangelium
Mk 12,38 - 44
Je možné, že by tato vdova před očima křesťanů dnes sotva obstála. Protože: 1) dala všechno - a tedy to přehnala. Bůh toho tolik nežádá, a kromě toho - kdo ji má živit? Společnost? 2) kdyby dala všechno třeba na chudé a hladovějící, ale do chrámové pokladnice? Z těchto darů se v Jeruzalémě nikdo z chudých nevyživoval, ty se užily na nákup zvířat, pro oběť, pro celopal! Tedy sociální dopad to nemělo žádný. Jenže i zde je třeba se dívat na věci židovskýma očima. Věřící Žid viděl svůj osud a osud každého tvora závislý jedině na Bohu (srov. Ž 103), ne na vlastní práci, natož na společnosti. A proto odevzdání všech vlastních prostředků k životu mohlo být výrazem naprostého spolehnutí se na dárce života i na dárce všech prostředků k životu, tedy na Boha. Nešlo tedy ani o úkon sociální spravedlnosti, ani o akt pouhé zbožnosti (jako snad u bohatých), ale o úkon prosté a upřímné víry. Odsouzení pokrytectví u těch, kteří staví na odiv svou zbožnost, není tedy jedinou náplní textu. Je třeba dojít až k této demonstraci víry a k její aplikaci v našem životě. Možná, že v konkrétní situaci člověka půjde jen o jedinou věc, kterou je třeba "hodit do pokladnice". Nemusí to být objektivně nic moc velikého, ale může to být v očích toho, kdo to tam má dát, nějaká věc, na kterou spoléhá víc než na Boha. Kdybychom v afektu doslova všechno vyhodili (nebo rozdali), víme, že bychom se tím zbavili ledasčeho, co je nám na obtíž, ale co přesto máme nést. Dokážeme-li dát to, co nějakým způsobem nahrazovalo víru, nač jsme neprávem spoléhali, může to být náš vdovin groš.


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Mk 12,38 - 44
Tohle jednoduché vyprávění není tak jasným, jak se na první pohled zdá. Není to totiž příběh o tvrdých boháčích a ušlechtilém chuďasovi. (Zapomeňme v tuto chvíli na Jánošíka, který bohatým bral a chudým dával, zapomeňme na všechny sociálně motivované emoce, které nás vedou k oslavování nebo litování chudých a k opovržení bohatými.) To je srovnání dvou postojů, kdy člověk dává jen něco nebo kdy dává všechno. Když bohatí dávali do pokladnice mnoho, dělali dobře. Dávat z přebytku není samo o sobě ničím zlým. Ale když dávali z přebytku, zůstával jim základ, který bohatě stačil k obživě. Byli tedy nezávislí na Bohu. Stačili si. Lepší obraz člověka dneška bychom sotva našli. A ta vdova? Ona vlastně nikomu nepomohla. Udělala "jen" to, co považovala za nejlepší - dala vše, a tím dala svůj život do naprosté závislosti na Bohu. Tak totiž tehdy v Izraeli smýšleli - o život člověka se staral v zásadě Bůh (ne společnost), pokud síly někomu došly a nemohl pracovat, mohl doufat v Boží pomoc, byť rukama člověka. Ale i ten, kdo byl zdravý a pracoval, měl znát, co říká Ž 103/104 - měl znát, že vše je na Bohu závislé, a tedy i on sám.

Vraťme se ale k našemu evangeliu. Za tímto srovnáním postojů boháčů a vdovy bychom mohli najít srovnání dvou cest, které máme i my na vybranou. Cesta učitelů Zákona: dělají mnoho správných věcí. Ale svůj život mají závislý jen na své výkonnosti (oni dodržují Zákon, oni studují Zákon, oni se postí a dávají desátky) a na uznání lidí (12,38 - 40). A cesta Ježíšova: on dává vše, ne jen živobytí (jako vdova), ale sebe, svůj život - protože je zcela závislý na Otci. Za touto cestou Ježíš stojí a označuje ji za cestu pravého učednictví (např. Lk 14,23 - 33).

Zde opravdu nejde o sociální cítění. Vždyť dar vdovy, i dar bohatých nemá z dnešního běžného hlediska žádný praktický, sociální význam. Byl to dar, z něhož se kupovala zvířata pro zápalné oběti a chrámové potřeby. Nebyl to dar pro chudé! Ale za tím právě prosvítá z Písma známá a někdy těžko uvěřitelná skutečnost: Bůh chce tvé srdce. Nechce jen něco od tebe, ale chce tebe. Uděláš-li svůj život na něm zcela závislým, uděláš prostor pro lásku mezi ním a tebou. A udělat život na něm zcela závislý - to není neodpovědnost, ani lehká cesta. Podívejme se opět na Ježíše. A podívejme se na jeho matku Marii. Plná závislost na Otci. A plná odpovědnost - Bohu. A taky mnoho tíhy kříže. Ale prostor lásky bez hranic.

Uvažme zcela upřímně, že se nám toto možná dobře poslouchá, ale nesnadno žije. Několik staletí se člověku v Evropě vtloukáno do hlavy, že musí být nezávislým - na králi, na Bohu, na počasí, na úrodě, na přírodě, na všem možném. Má si vše podrobit, vše ovládnout, a tak se stát nezávislým. Ale co on - co člověk sám? Je pak opravdu nejšťastnějším? Je cesta maximální nezávislosti opravdu cestou do ráje, nebo je to opožděná puberta ve větších rozměrech? Vdova před námi stojí jako výzva. Ježíš před námi stojí jako výzva: lze se vzdát všeho, i života. Ne z rezignace, ale z lásky a důvěry. Vzdát se ve prospěch plné lásky k Bohu. Patří k tomu ovšem pak i kříž, to nesmlčme. Ale kdo z mocných, bohatých a nezávislých tohoto světa byl tak šťastný, jako svatý František? Kdo z nich dovedl napsat Píseň o slunci? Kdo z nich by mohl dát poučení o dokonalé radosti, jako on dal bratru Lvovi? A kdo dovede lépe přijmout Krista než chudí, kteří snesou svou závislost na úrodě, na počasí, a nehledají za každou cenu cestu k nezávislosti?