Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
33. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

Slovo Boží nestraší. Ukazuje světlý bod i v té nejtemnější budoucnosti. A nedělá si iluze o kvalitách tohoto světa. Boží slovo totiž, na rozdíl od mnoha dnešních lidí, zná větší svět, než je jen vesmír s naší planetou. Zná Boha a jeho "životní prostor", do něhož člověk ani zlo nezasahují, zná nebe.

33. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Dan 12,1 - 3
Tato dost temná místa z proroků byla a jsou materiálem pro nejrůznější spekulace. Ale tomu je lépe se vyhnout. Držet se spíš celku než jednotlivostí a snažit se v každém případě uvést text do souvislosti s celkem Písma.

Pohled do dějin ukazuje, že zlo, neštěstí, zabíjení bylo v lidských dějinách přítomno stále a že se ani teď situace podstatně nezměnila. Jakkoliv je třeba proti zlu pracovat, je iluzí si myslet, že ho lze lidskými silami z lidstva beze zbytku vykořenit. Lze si spíš představit rozrůstání se zla, situaci, o níž mluví prorok. Zdržme se spekulací o tom, kdy to bude. Ale snažme se přijmout slova útěchy a odvahy v našem textu: Bohu se nevymkne nic z rukou. V jeho ruce je neúplatný soud, který není podle lidských měřítek. Člověka čeká buď věčná záře u Boha, nebo věčná hanba. Život je tedy třeba i v čase zla a rozpadu hodnot brát vážně, zodpovědně. Život má smysl i v ohrožení, dokonce i v katastrofě.


2. čtení
Žid 10,11 - 14.18
Verš 11 mluví o starozákonním knězi (nelze to zaměňovat s obsahem slova "kněz" v křesťanství!), o relativní bezmocnosti jeho konání. Naproti tomu stojí vykupitelský čin Kristův: místo lidských snah čin člověka na Boží úrovni, s Boží mocí. A to je pro nás a pro celé dějiny naděje. Pro věčnou záchranu člověka (a tedy i pro mou vlastní) je vše uděláno. Jen jde o to, tomuto zachránci patřit.


Evangelium
Mk 13,24 - 32
Předchozí úsek Markova evangelia mluví o velkých zkouškách, trápeních a nakonec o vystoupení falešných mesiášů a proroků. Na to navazují slova o příchodu Syna člověka v našem úryvku. Bude to příchod s "mocí a slávou" - zlo tedy bude bezmocné a zdánlivá sláva pyšných zbledne. Bude to příchod pro shromažďování vyvolených, tedy pro jejich spásu, jako byl celý život pozemského Ježíše. Není třeba se bát, zlo nezvítězí a nikdo z těch, kdo jsou Kristovi, se neztratí.

Fíkovník je v Palestině jediným stromem, který na zimu shazuje listy. V krátkém palestinském jaru začne rašit a vyráží listy - je tedy (jako jediný strom) spolehlivým znakem změn ročních dob. Je tedy třeba reagovat na to, říká evangelium, co se kolem člověka děje. Ne ovšem na fíkovník, ale na dějiny. Není ale třeba ztrácet hlavu, vždyť čekáme příchod Syna člověka, Vykupitele, vítěze nad zlem. Nečekáme konečnou a temnou katastrofu.

Příchod Syna člověka (tedy Ježíše) byl v prvé křesťanské generaci očekáván brzo, každou chvíli (V 30). Nepřišel. Spekulace jsou marné - je to věc Otcova, ani od Syna se nedozvíme kdy (V 32). Ale Synova slova jsou slova života (Jan 6,68), mají stálou platnost. Těch je tedy třeba se držet - ne vypočítávat konec světa. Tato Ježíšova slova jsou, jak víme z podobenství o rozsévači, dobrou setbou. Až nastane žeň, Syn člověka nechá shromáždit to, co vyrostlo. Cenná doba zasévání a růstu - to je dnešek. A ten má být využit.

"Špatné časy jsou výzvou životu, jsou lékem proti vlažnosti. Špatné časy jsou dobami nalézání, práce, zmlazování.

Špatné časy zavazují k tomu, abychom vše nově promysleli, vše, o čem jsme si mysleli, že už to známe: svět, Boha, člověka.

Špatné časy jsou tu proto, abychom se vydali na nové cesty. Neříkejme: jsou špatné časy. Jde o to, abychom využili ten čas, který je nám dán."
(kard. Saliége)


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Dan 12,1 - 3
Mk 13,24 - 32
Mnozí lidé mají dojem, že se ohromně osvobodili od pout, když ztratili představu nebe, pekla, soudu, konce světa (nejde zde jen o křesťany). Ale co se tím také stalo? Tento svět a tento život se staly jediným, s čím lidé počítají. Tento svět - to je tato drancovaná, znečišťovaná a jadernými zbraněmi několikrát zničitelná ne příliš velká planeta. Anebo dále - tento svět je neuvěřitelně prostorný, ale v podstatě mrazivě chladný, prázdný a v mnohém člověku nepřátelský (kosmické záření!) vesmír. Člověk dobře cítí, že víc než celý vesmír a celá planeta pro jeho spokojenost může znamenat lesík s rybníkem za vsí, malebné a milé místo, a aspoň jeden věrný člověk, který ho má rád. Ale obojí je nejisté, i toto minimum je ohroženo - divíme se, že strach je z nejvěrnějších průvodců v tomto civilizovaném světě a že mnohdy přerůstá do chorobných forem? Jistě, jsou lidé, kteří bezmezně věří člověku, přírodě, pokroku. Ale má-li člověk "oči k vidění", nemůže přehlédnout, že všechny tři tyto prvky se ještě nikdy v dějinách nestaly univerzálním lékem, ba co více, že byly a jsou mnohdy zdrojem utrpení a nejistoty.

A co tedy křesťan a co slovo Boží? Nemohu si pomoci, ale slovo Boží nestraší. Ukazuje světlý bod i v té nejtemnější budoucnosti. A nedělá si iluze o kvalitách tohoto světa. Boží slovo totiž, na rozdíl od mnoha dnešních lidí, zná větší svět, než je jen vesmír s naší planetou. Zná Boha a jeho "životní prostor", do něhož člověk ani zlo nezasahují, zná nebe. A nezná jen nebe nějak abstraktně, ale zná toho, v němž nebe, Boží království, Boží blízkost do světa přišla - zná Syna člověka. Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného. A tak pro toho, kdo přijímá slovo Písma, nejsou vyhlídky světa ani růžové, ani beznadějné. A současnost pro něho nemůže být jen plná strachu. Ví, že se zlem, soužením, kterého se obává, počítá i Bůh. Ale ví také, že Syn člověka přijde s mocí a slávou. Že pošle své anděly a shromáždí své vyvolené. Nikdo se tedy neztratí, a "vyvolení budou zářit jako zář oblohy a jako hvězdy na věčné časy".

Věřící opravdu není pro své vědomí Boha, soudu, nebe, pekla, nesvobodný. Naopak - je osvobozován od strachu, a to mu umožňuje žít v tomto světě zodpovědně a lidsky důstojně.