Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
33. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

33. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Př 31,10-13.19-20.30-31
Text mluví o ideální manželce, která je však zde vlastně ztělesněním Boží moudrosti, o které je řeč v předešlých kapitolách knihy. Kromě všech užitečných prací tato žena ctí Hospodina, což je jeden z předních projevů moudrosti. Její práce pro druhé pak zobrazuje výrazně Boží péči o člověka, tedy opět jeden z projevů Boží moudrosti.


2. čtení
1 Sol 5,1-6
Pavlova slova přicházejí do rozjitřeného očekávání Kristova druhého příchodu. Pavel čelí otázce "Kdy?" Kdy to bude, až Pán podruhé přijde? Tato otázka fascinuje lidi v celé historii církve, někdy více, někdy méně.

V 1-2 - Pavel odmítá jakékoliv odhadování data, ale s druhým příchodem Pána počítá. A bude to příchod nečekaný.

V 3 - lidská chytrost nepomůže, setkání s Pánem - Pravdou přijde, a to pro každého

V 4-5 - zde je řešení. Ne v tom, že člověk pozná datum, ale v tom, že "bude ve světle". Bude tedy s Bohem zajedno, bude v Kristu.


Evangelium
Mt 25,14-30
Vyvolenému národu byl dán Zákon, Boží slovo a proto Mesiáš právem zejména od předních náboženských autorit očekával výnos z tohoto bohatství. Oni ale s ním zacházeli jako první služebník - vážili si ho sice, ale nepochopili, k čemu je. Podobně je ovšem tázán křesťan. Dostalo se mu Božího synovství, dostalo se mu darů Ducha. Co s tím udělal? Co tyto hřivny vynesly? Na jaké úrovni jsme přispěli do "výnosů Božího království" na této zemi?


K úvaze
1 Sol 5,1-6
Mezi lidmi kolují mnohé předpovědi, kdy přijde zkáza, válka, konec světa atd. Tyto otázky některé lidi zneklidňují, jiné možná vedou ke snaze se nějak zajistit... Ale zajištění je nám nabídnuto: pokud jsem uvěřil, byl pokřtěn, přijal Kristova Ducha, mám všechny předpoklady k tomu, abych žil v Něm. A ty je třeba využít. Být ve světle, ne v temnotě hledat informace o tom, kdy to přijde a jaké to bude.


Myšlenky k promluvě
Mt 25,14-30
"Já jsem jen průměrný člověk, moc hřiven jsem nedostal, tak co kdo ode mne může chtít?" - tak se možná vymluví - po kolikáté ve svém životě už? - posluchač dnešního evangelia. Má ovšem pravdu třeba v tom, že je skutečně průměrným člověkem jako většina z nás, tedy ani génius, ani umělec, ani státník... Ale přece - je-li křesťanem, může to říci?

Ježíšovi současníci byli vyrostlí v židovství. A podobenství při Ježíšově kázání měli jistě vztahovat na sebe. Co tedy bylo třeba u farizeů a zákoníků těmi hřivnami? Jistě Hospodinův zákon, který právě oni měli opatrovat. Dělali to - ale jako ten třetí služebník. Opatrovali, ale nevyužili, a tak nepoznali znamení času, nepoznali ve světle Zákona, kdo se v Ježíši narodil, co Bůh nabízí... Nepřijali tedy Ježíše jako Krista a jeho zvěst jako evangelium, a v tom je jejich tragédie.

Matouš však ve svém evangeliu neopakuje podobenství proto, aby jeho čtenáři věděli, co bylo řečeno třeba zákoníkům. Řadí toto podobenství do nové souvislosti, kdy je vsazuje mezi podobenství o Ježíšově příchodu. Mluví při tom do situace obdobné, jako je situace naše. Věříme v Krista jako ti, kdo žijí mezi jeho smrtí a jeho druhým příchodem, tedy v "čase církve". Ježíš nám pro tuto dobu a tyto situace zanechal své dary: svou spásu (dosažitelnou skrze křest a víru), své slovo, své svátosti a hlavně vrcholný dar - Ducha svatého s jeho dary. Ale nezanechal nám jen dary. Dal nám i úkol: pokračovat v jeho díle a v jeho "záležitosti", v šíření evangelia právě silou jeho darů. Každému dal jiný "díl Ducha" jiný co do druhu i co do množství. Ale v každém případě jde o dar jeho, který je pro obdarovaného nejen darem, ale i úkolem. Úkolem, kterému máme dostát v tomto světě a v tomto svém nedokonalém lidství - což je ovšem riskantní. Pavel říká: "ten poklad máme v nádobě hliněné". A právě v tom se asi snadno proviňujeme: chceme spíš útěchu, jistotu, pojištění, sebe-neztracení, než že bychom byli ochotni riskovat sebe, svou spokojenost (i svou víru - v krajní mezi) pro "věc svého Pána". To, co se tu říká, nemá ovšem být výzva k fanatismu. Jde o něco jiného: je třeba rozpoznat, co mi Bůh dal a dává a jakou to má hodnotu, sílu, účinnost. Rozpoznat, co znamená dar Písma, modlitby, svátostí. Rozpoznat, co to znamená, že mám Kristova Ducha. Jaké osobní dary mám (schopnost vyslechnout, vést, potěšit, rozlišit...) a poznat a uznat, že právě toto - a ne úspěch dětí ve škole, zdraví, či výhra v loterii - jsou vrcholné Boží dary, které skutečně mám. Starat se, jak jich a zda jich využívám pro "věc Kristovu", pro šíření pravdy, lásky, naděje - spásy. Výstraha, ukázaná na postavě třetího služebníka, by neměla být žádným křesťanem přeslechnuta. Nejde přece jen o to, co nedělám - tedy jestli nedělám hříchy - ale právě tak a ještě víc jde o to, zda dělám to, co dělat mám, co vyplývá z Boží inspirace z darů, které jsou mi svěřeny.

Rozdíl mezi mírou obdarování těch tří služebníků nás potom upozorňuje na to, že se nemáme navzájem nemoudře srovnávat, jako bychom všichni obdrželi stejné dary. Každý je vybaven jinak. Ale každý křesťan Božími dary vybaven je! A je především na jeho zodpovědnosti, zda a jak tyto dary využije.