Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Naše opravdová úroveň

Bratři! Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.

Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvoření v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.
(Bible Ef 2,4-10)

Co je vlastně pro křesťana měřítkem správnosti a nesprávnosti jeho jednání? Jak najde ty „správné položky“, které má vyznat ve svátosti smíření? A má je vůbec hledat? Vede cesta k větší dokonalosti užíváním podrobnějších a podrobnějších zpovědních zrcadel? Nebo je naopak dobré se s vinami příliš nezdržovat, radostně žít z víry a viny vidět jen jako „nutné smetí“, které tu je, ale nemá žádnou podstatnou váhu?

Možná bychom mohli s určitým zjednodušením říci, že převeliká nebo skoro žádná pozornost vůči hříchům mohou být stejně nedokonalým i když rozdílným přístupem ke křesťanskému životu.

Pokusme se tedy o jiný pohled, ke kterému vybízí dnešní čtení z apoštola.

Ptejme se kým je podle něho křesťan, do jaké skutečnosti je člověk přijetím víry ve vykoupení skrze Krista darované „přesazen“. Apoštol nás především nenechává na pochybách o tom, že moc hříchu je hrozná, zničující: “byli jsme mrtvi pro své hříchy“. Ale silnější než moc hříchu a moc smrti je Boží láska projevená v Kristu a uplatněná na hříšnících: Bůh nás miloval „když jsme byli ještě hříšníci“ a přivedl nás k životu zároveň s ukřižovaným Kristem - „ když vzkřísil Krista, vzkřísil zároveň s ním i nás“.

Moc hříchu a smrti v nás tedy byla přemožena. A to má ohromné důsledky: „když vykázal jemu místo v nebi, vykázal jej zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni“. Křesťan, tedy i my dnes, pak musí jakoby jedním pohledem zvládnout prostor mezi pozemskou hříšnou skutečností a skutečností nebeskou. Je přece pravda, že jsme hříšníci a denně na to narážíme. Ale je také pravda, o čem mluví apoštol: že jsme s Kristem vzkříšeni a spolu s ním je naše pravé místo v nebi.

A tak je třeba tuto úchvatnou skutečnost našeho podílu na vzkříšení a našeho náležení do nebe vnímat jako pozadí, na němž se uskutečňuje náš život a na němž teprve dobře poznáváme, co je hřích: je to všechno to, co nelze připojit ke vzkříšenému Kristu a co nelze „usadit“ v nebi. (Pro ilustraci: uvědomme si s jakými vlastnostmi, postoji a činy našimi nebo našich bližních bychom se nechtěli v nebi setkat! Hned uvidíme, že není tak důležité určit za co můžeme a za co ne, ale co je tak dobré, že bychom to v nebi „snesli“ a co by tam naopak harmonii určitě rušilo, co by před Bohem neobstálo).

Může se zdát, že naše lidské lapálie – větší i menší hříchy – jsou vůči nebeské skutečnosti zanedbatelně malé. A přece je třeba vidět obě skutečnosti, totiž velikost údělu křesťana i malost mnoha našich životních činů a postojů jaksi současně.

Motivem k dobrému jednání by pro křesťana měl být spíš údiv, obdiv až závrať nad tím, kam ho Bůh pozvedl, než jen strach z toho, že bude potrestán. A na druhé straně vědomí zničující moci hříchu, nejjasněji ukazované na ukřižovaném nevinném Ježíšovi který na sebe vzal hřích světa, by křesťana mělo popohánět k tomu, aby odpuštění skrze Krista u Otce znovu a znovu hledal. Protože s kým jiným může být znovu vzkříšen? A kdo jiný mu může spolu s Ježíšem znovu vykázat místo v nebi?

Připojme nakonec velmi osobní kontrolní otázku: chci žít z Kristova vzkříšení už teď a tady? A věřím, že je to možné? Nebo chci jen mít „čisté svědomí“, „všechno v pořádku“, „otevřenou cestu ke přijímání“?

Všechna tři posledně jmenovaná přání jsou jistě oprávněná. Ale pro křesťana nestačí, jsou jen jakýmisi předstupni, protože jak říká apoštol Jan: “už teď jsme Boží děti, ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až se on ukáže, budeme mu podobni“ (1 Jan 3,2). To je tedy naše úroveň, k níž nás Bůh pozvedl.

Dopřejme si tuto velkou perspektivu, která, domyšlena do konce, nevede k pýše vůči lidem, ale k pokoře před mocí Boží, která se na nás projevila a projevuje.