Velikonoční doba (cyklus B)
4. neděle velikonoční B / Petr Šabaka

Promluva na pátek po 4. neděli velikonoční B

 

„My vám přinášíme radostnou zprávu“ (Sk 13,32). V souvislosti s tímto veršem, který je typický pro děj Skutků apoštolských, jsem otevřel dokumenty II. vatikánského koncilu a to o Misijní činnosti církve. Jsem přesvědčen, že stojí za to, občas připomínat, že existují nějaké dokumenty, které nás chtějí povzbudit nebo usměrnit správným směrem naše usilování. Nalezl jsem následující slova:

 

„Od pradávna až dodnes nalézáme u různých národů jakési vnímání tajemné moci, která je přítomna v běhu věcí a v událostech lidského života, někdy i uznání nejvyššího Božství nebo i Otce. Toto vnímání a uznání proniká jejich život hlubokým náboženským smyslem. (…) Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je ‚cesta, pravda a život‘ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou“ (Nostra aetate, 2).

 

Domnívám se, že je možné tato slova použít i pro naši kulturu, jejíž dominantní kořen sice pochází z křesťanství, ale naši vrstevníci na něho zapomněli, nebo jej nepovažují za důležitý anebo se vlastně vůbec nesetkali s osobou Ježíše Krista. Kdesi jsem četl myšlenku, že evangelizace Evropy, do které samozřejmě patříme, nebyla dokončena. Ona dokonalost misie spočívá v setkání s Kristem, v naplnění Duchem svatým, orientaci na Boha Otce. A k tomu nedošlo v mnoha případech ani mezi mnohými návštěvníky bohoslužeb.

 

Můžeme se cítit být pozváni ke ztišení a rozjímání, zda umím naslouchat Duchu svatému, zda jím jsem naplněn, zda slyším Ježíšův hlas: „Vezmu si vás k sobě“ (Jan 14,3).