Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
5. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

5. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
Iz 6,1-2a.3-8
Boží svatost je pro starozákonního člověka něčím nad pomyšlení velikým. Její velikost je dobře zakusitelná v kontrastu s nesvatostí člověka. Tato zkušenost prorokova ale není poslední skutečností. Bůh je očištěním, odpuštěním a milostí schopen a ochoten člověka připravit na to, aby se svatým Bohem spolupracoval, aby mu sloužil. Prorok není očištěn proto, aby se mohl svou čistotou chlubit. Je očištěn pro službu, do které je ochoten vstoupit.


2. čtení
1 Kor 15,1-11
Zemřel za nás - vstal z mrtvých. To je obsah Pavlovy radostné zvěsti. První a nejdůležitější výsledek, který z toho vyplývá, je naše vzkříšení. Toto všechno je náplní patnácté kapitoly prvního listu Korintským, nejdelšího úseku Nového zákona o otázce vzkříšení. Pavel ukazuje, že zvěst o vzkříšení není něčím, co by se objevilo bez vší souvislosti. Bylo to vše "podle Písem". Nejde jen o splnění jednotlivých předpovědí. Jde o to, že dlouhodobá a trpělivá akce Boží záchrany, která prostupuje nebo spíš tvoří dějiny Izraele, došla k cíli a vyvrcholila Ježíšovou zástupnou smrtí a jeho vzkříšením. A na nás se teď aplikuje.

Pro Pavla je setkání s Kristem základem jeho víry, poznáním pravdy o vzkříšení. Setkal se s někým, kdo je živý, ne mrtvý, ač zemřel na kříži. Ale k životu z této víry nestačí zřejmě jen ono setkání, je třeba milosti a je třeba tuto milost přijmout.


Evangelium
Lk 5,1-11
Ti, kterým bylo napsáno toto evangelium, buď Petra znali nebo o něm slyšeli. Věděli tedy, že byl opravdu úspěšným "lovcem lidí". Náš příběh ukazuje, v čem to spočívalo. A ukazuje to na "rybářském příkladu". Petr jako rybář na Kristovo slovo udělal to, co by jinak žádný rozumný rybář neudělal, vyjel totiž na hlubinu ve dne, když v noci, kdy jedině se dalo lovit, nic nechytil. Podobné to bylo, když Petr v Jeruzalémě hlásal toho, který byl tamtéž popraven jako zločinec. A když to navíc hlásal Petr, obyčejný rybář, pro velikány v Izraeli nicotná postava. Přestože toto hlásání nemělo lidsky žádnou naději na úspěch, bylo přece jedním z počátků církve. Petr má pravdu, že je hříšný člověk a právem vidí v Ježíšovi člověka plného svatosti. A přece je poslán a není odmítnut. I zde je zdůrazněno, že Ježíš buduje církev z lidí, kteří zdaleka nejsou ideální. Přesto jsou pro Boha užiteční.


K úvaze
Petr byl člověk hříšný, se smyslem pro to, co je svaté, a proto říká: "Pane, odejdi ode mne". A přece je vzat do služby. Pán si nepotřebuje vybírat jen to, co je "čisté". Jde teď o to, jak tuto úvahu dovést až do dneška, do skutečnosti našich životů. Metodiky "lovu ryb", totiž hlásání evangelia, jsou mnohdy a mnohde výborně propracovány. A přesto leckde nijak nefungují. Je tedy třeba znovu si všimnout, koho Petr poslouchal. A taky toho, že se nestal rybářem lidí z vlastního rozhodnutí.


Myšlenky k promluvě
Iz 6,1-2.a.3-8
Lk 5,1-11
Vraťme se dnes až k dětství, tam se kladly základy naší osobnosti. Poznali jsme lásku a snad i přísnost, nároky rodičů. Pokud jsme ale vyrůstali v harmonické rodině, pociťovali jsme bezpečí, které dává láska matky, ale také jsme poznali trochu odlišný charakter otcovské lásky. I ta totiž dává pocit bezpečí, ale otcovskou lásku jsme si museli do velké míry zasloužit. Někdy jsme pocítili, že jen tehdy, pokud splníme očekávání otce, můžeme od něj čekat něco dobrého, a naopak, nesplníme-li, pocítíme to. Tato zkušenost, získaná v dětství, se celkem snadno prohlubovala dál - ve škole, v práci, a u žen třeba i v manželství: přízeň, výhody, dar i lásku jsme si museli zasloužit, získat. Není potom divu, že toto člověk bezděčně přenáší na Boha, kterého nazývá také Otcem. Myslí si, že i jeho lásku, přízeň, pozornost si musí zasloužit. Ale je tomu opravdu tak?

Čtení z Izaiáše zdůrazňuje v prvé části velikost, vznešenost, svatost Boží. Bůh - nepopsatelný - je třikrát svatý, tedy v plné míře svatý, to znamená - je zcela jiný než člověk a stvoření, je bez nedokonalosti, bez omezení, nad pomyšlení velký. A člověk, který zažije zkušenost Boží velikosti, je ohromen a zděšen. Cítí svou malost, nedostatečnost, hříšnost, své sepětí s hříšnými lidmi. Domnívá se proto, že je ztracen. Ale čtení ukazuje něco jiného: tento hříšný člověk je Bohem očištěn a vyzván ke spolupráci, je mu nabídnuto (nikoli určeno či nadiktováno) Boží poslání. A on, očištěn, přijímá. Ještě plastičtěji to ukazuje evangelium: Petr je nejdříve Ježíšem obdarován báječným a nečekaným úlovkem ryb, a potom teprve ve světle tohoto daru poznává svou hříšnost. Pán ale od něj neodstoupí, naopak, svěřuje mu poslání a zve jej k následování, přesněji - ke společenství, které znamená pro Petra schopnost hlásat účinně víru.

Pokud máme živou zkušenost víry, můžeme odhalit ve svém životě něco podobného. Naše setkání s Bohem, náš růst nezačal zpravidla pokáním, ale naopak: když nás Bůh obdaroval svou přízní, svým jasem, dostali jsme chuť k obrácení. Teprve tehdy jsme poznali, jak na tom opravdu jsme, co je vlastně hřích - a začali jsme Boha hledat. A v tu chvíli nás mohl použít on sám, svěřit nám poslání, které ovšem zpravidla přesahuje kvality nositele poslání.

Z toho si můžeme udělat tři závěry:
Je třeba si trpělivě uvědomovat, že Bůh je někdo zcela jiný, než je či byl náš otec, než jsou druzí lidé. On, Bůh, má vždy hlavní iniciativu lásky, jeho láska je především darem, ne odměnou.

Těžko čekat, že se obrátí člověk, kterému Boží láska nezazářila. Nemá tedy cenu nutit třeba ke smíření s Bohem někoho, kdo má zcela temný či nezřetelný obraz Boha. Takový člověk potřebuje nejdříve získat zkušenost víry, a potom odpouštějícího Boha sám vyhledá.

Nepatrnost a bída člověka, která při pomyšlení na svatost Boží dostává až děsivé rozměry, není na překážku, chce-li Bůh svěřit člověku své poslání. Vadí spíš slepota, neochota, "zakuklení se" do sebe.