Vyskočilová Ludmila | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
5. neděle velikonoční B / námět pro dětské kázání

Pohádka o fíkusu za oltářem

Když byl náš fíkus ještě menší než je teď, stál v jednom zahradnictví. Zahradník z něj měl radost a jedna větvička se rozhodla, že je příliš pěkná, bohatá a velká na to, aby se nenápadně krčila na malém keři a tak se rozhodla, že se připlete zahradníkovi pod nůžky, až bude upravovat keře. Svým nápadem byla úplně nadšená a začala o něm vyprávět sousední větvičce. I ta byla za čas přesvědčena, že jim bude lépe, když budou sami, bez ostatních.

Malá, nepatrná větvička dole u země slyšela jejich povídání a snažila se jim vymluvit jejich nápad: „Jak budete žít, když vás nebude kmen živit? Vždyť nemáte kořeny!“ Dvě velké větvičky nad ní jen mávaly svými listy: „Takhle můžeš přemýšlet jen ty, která jsi malá, my jsme už velké a taky se nebojíme, ty jedna ustrašená!“ Jak se rozhodli, tak udělali. Když zahradník stříhal keře, připletli se mu pod nůžky a bác, byly na zemi. Tyhle větve ale zahradník vůbec ustřihnout nechtěl, nebyl rád. Co měl s nimi dělat? Jednu si vzal jeho syn, usušil si ji do herbáře. Zůstala malá, suchá, už nemohla dál růst. Druhou dal zahradník do vody, větvička sice nezahynula jako její kamarádka, ale opadala jí polovina listů a zůstala ve sklenici s vodou. Ostatní větve na fíkusu rostly, živil je kmen z kořenů, které měl pevně zasazené v hlíně a i ta nejmenší spodní větvička byla brzy větší než ta ve sklenici s vodou. Z malého stromku se stal veliký, který stále poroste a bude stále hezčí, tak jak bude hezčí každá jeho větev.

Určitě si pamatujete z dnešního evangelia, že Ježíš řekl, že on je kmen a my jsme ratolesti, to znamená větve. On je kmen, který nás nikdy nepřestane živit a když nebudeme hloupí, jako ty dvě pyšné větvičky, nikdy nebudeme sami a můžeme dorůst do ohromné krásy a velikosti.