Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus A)
6. neděle postní - Květná neděle A / Stůl slova - Aleš Opatrný

Překonávat mocnosti zla, okolo nás i v nás a mezi námi lze potud, pokud máme v sobě neznačené smýšlení Ježíšovo. To jde ovšem proti naší pýše.

Květná neděle A


Rozbor textu

1. čtení
Mt 21,1-11 (Průvod s ratolestmi)
I v tomto úryvku evangelia, který uvádí cestu utrpení, najdeme formuli: "To se stalo, aby se splnilo,co bylo řečeno ústy proroka". Člověka se západním myšlením může tato věta zarazit: navozuje mu dojem, že Otec sám chtěl utrpení svého Syna a že vše bylo v Písmu napsáno jako los, jako neúprosné fátum. Hebrejské myšlení je ale jiné. Vždy zdůrazňuje svrchovanost Hospodinovu. A tak i když Mesiáš přijíždí jako král na oslátku nebo je vydán do rukou hříšníků a ti ho zabijí, neděje se něco, co by se vymklo Bohu z ruky. Jsou to jen etapy cesty, kterou má Hospodin pevně v rukou a která vede ke spáse lidí. To je nakonec i smyslem Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma i jeho utrpení. Nejsou to dvě alternativy, z nichž bohužel nabyla vrchu ta horší. Je to jeden velký děj záchrany člověka, který Ježíš vzal za vlastní.

Iz 50,4-7
Zakotvení Hospodinova služebníka v Bohu je neotřesitelné. Proto si může dovolit jít podle hlasu Hospodinova i tam, kde ho čeká nepřátelství. A zůstat v ochotném naslouchání Hospodinu i v připravenosti pracovat pro druhé. Tuto roli služebníka, kterou prorok naznačuje, vidíme dokonale naplněnu v Ježíšově postavě, v jeho pašijovém příběhu.


2. čtení
Flp 2,6-11
Jaké toto smýšlení je, ukazuje VV 6-11. Především: zřekl se sebe, vyprázdnil sebe, "odhlédl" od svého božství. Nic pro sebe z tohoto titulu nežádal, a to nejen od lidí, ale ani od Boha. Byl poslušný Otce (ne kohokoliv!!), vzal na sebe přirozenost služebníka (Otcova!, a z toho i služebníka lidí) a jeho poslušnost (Otce!) byla absolutní, totiž až k smrti. Kdyby Pavel ukazoval na poslušnost k Bohu, která by stála mimo lidi nebo proti lidem, mohlo by jít o fanatismus či pýchu. Jde-li ale o poslušnost Otci pro lidi (za lidi), jde o vykoupení. Bůh ho povýšil - skrze smrt, ne před ní.

"Jméno nad každé jméno" - v Písmu zastupuje jméno osobu. Tedy Ježíš sám je postaven nade všechny, nad všechny lidi, ale i nad všechny mocnosti, ovládající tento svět i smrt. ("na nebi, na zemi i v podsvětí"). Ježíš Kristus je Pán k slávě Otcově, ne ke své vlastní. I to je naplněním jeho vztahu k Otci.

Text je nejen zvěstí o Ježíšovi, důležitou, nepominutelnou, vypsáním toho, kdo On je, ale je právě tak požadavkem na nás (V 5). Překonávat mocnosti zla, okolo nás i v nás a mezi námi lze potud, pokud máme v sobě neznačené smýšlení Ježíšovo. To jde ovšem proti naší pýše. Naše "přirozenost služebníka" podle Ježíše neznamená ovšem posluhování kdekomu v kdečem, ale je to posluhování, orientované k Otci, tedy spolupůsobící s jeho plánem spásy (posvěcení, vykoupení). Neobstojí tedy ani sloužení lidem bez Boha, ani sloužení Bohu tak, že obejdeme lidi. Ježíš, spojený ve všem s Otcem, a přece "liturg" až na kříži, jinak "laik", je nepřekonatelným vzorem.


Evangelium
Pašije Mt 26,14-27,66
Jidášova zrada je věčným námětem dohadů a literárních fabulací. Méně vznešené ale užitečnější je najít klíč k činům této postavy ve vlastním životě. Každý křesťan chce určitě být a jít s Ježíšem. Ale ne každý je ochoten vždy respektovat jeho cestu. "Být s ním a zařídit věci po svém", to je pokušení, které známe. Jidáš ho prožil ve velmi vyostřené situaci, a proto důsledky jeho selhání byly nesmírné a jeho příběh se stal známým. U nás nemusí jít o tak velké věci, ale o stejný princip. Přesto je Boží láska tak veliká, že ani takového selhání nezhatí plán spásy. Ale nositeli tohoto postoje jeho selhání ovšem ublíží.