Vánoce (cyklus C)
Narození Páně C - ve dne / Petr Šabaka

Abychom se nevyděsili

Promluva na Slavnost Narození Páně – ve dne

„Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl“ (Jan 1,18).

Když jsem se zúčastnil na počátku prosince bohoslužby v pražské katedrále, kázal profesor Petr Piťha. Jeho řeč mne oslovila. Mimo jiného říkal: „A když Boha lidé tak tuze chtěli vidět, poslal k nim svého syna Pána Ježíše. A aby se ho nevyděsili, poslal ho Bůh mezi nás jako malé dítě.“

Dnes ráno jsem dostal textovou zprávu: „Bůh se narodil pro tebe.“ Odpověděl jsem na ni, že je to opačně, že my jsme se narodili pro Boha, a pokud snad se Bůh narodil kvůli nám, pak jako naše zrcadlo. Nemohu se totiž nabažit faktu, že Bůh miluje život, Bůh si život užívá, protože je Život sám.

A to je význam Vánoc slavených na křesťanský způsob. Ježíš se nerodí každoročně o Vánocích, jako neumírá každoročně o Velikonocích. Nejsme pohané oslavující symboly cyklu hospodářského roku. Ani se neklaníme slunci nebo nejsme pokračovateli antických saturnálií. Ale ani se nevracíme jen do minulosti. To, co se tehdy stalo, bylo natolik jedinečné a zároveň významné, že se to promítá i do naší současnosti. Ježíšovo narození my zpřítomňujeme, a ačkoliv je to jen prostřednictvím symbolů a rituálů, má dosah do našeho života.

Praktický dosah do našeho života je jistě v tom, že máme šanci si uvědomit, že „Boží slávou je živý člověk“ (sv. Irenej z Lyonu), že „všechno je naše a my jsme Boha“, že víra je vztah tak křehký jako dítě. Vánoce nám nakonec odhalují tvář samotného Boha, kterého se opravdu nemáme bát, ale milovat ho. A láska se pojí se zodpovědností a bázní nezklamat.

Autor: Šabaka Petr

Témata: Vánoce Bůh přichází dítě - děti - dětství Immanuel = Bůh s námi Ježíš kázání, homilie Život

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.