Postní doba (cyklus C)
Květná neděle C / Naším měřítkem je Kristus (J. Meisner)

Pán se na oslátku nestydí za své posláni.

(Kázání v kolínském dómu na Květnou neděli 1998)

Na Zelený čtvrtek vkládá církev při mši na památku večeře Páně do formule proměňování: "V noci, kdy se za nás vydal, vzal při večeři chléb, vzdal ti díky a požehnal" (3. eucharistická modlitba) slova: "To je dnes" (Tak to je v německé verzi misálu). V podstatě stejně tak můžeme učinit také na dnešní Květnou neděli. Slyšíme tu při památce vjezdu do Jeruzaléma podle evangelisty Lukáše: "Přivedli oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně pláště a vysadili na ně Ježíše" (Lk 19.35) - a to je dnes.

Liturgie není jen připomínkou, nýbrž především i zpřítomněním, protože působením Ducha svatého se minulost stává přítomností a my nejsme pouze diváky, ale účastníky. Apoštol Pavel o tom hovoří, když říká: "Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle" (2 Kor 4,10). Křesťan je skrze křest a biřmování druhým Kristem. V něm chce být Ježíš v tomto světě znovu přítomný mezi lidmi. A je proto zcela legitimní, když Ježíšův vjezd do Jeruzaléma přeneseme do okruhu našeho života, do našeho okolí, do naší existence, a když se necháme vysadit na oslátko Páně.

Jak tu budeme vypadat? Neměli bychom se nechat řídit trendy doby! Naším úkolem je prostě a zároveň sebevědomě hlásat i žít evangelium. To ovšem bude často vypadat, jako by se jednalo o vyslovenou hloupost, o oslovství. Kdo například hlásá a praktikuje se všemi důsledky nerozlučnost a jedinečnost manželství, ten bude se svým stanoviskem velmi rychle vypoklonkován na oslí hřbet. Nebo kdo ve svém okolí či dokonce v televizi obhajuje kněžský celibát, ten opravdu platí za osla, jemuž není pomoci. Není to zrovna povznášející pocit, když ti, kteří jsou na koni veřejného mínění, shlížejí na člověka soucitně jako na hloupoučkého osla.

Anebo jak vypadáme před druhými lidmi, před nimiž musíme vydat svědectví o své naději v nebe a své bázni před peklem? Někdy možná jako na oslu. Někteří při tom zeslábnou a rychle slezou z osla dolů – tím, že mlčí a že se odvrátí, anebo tím, že jako Petr řeknou o Kristu služce: "Neznám toho člověka" (Mk 14,71).

Není příznačné, že je náš papež považován za "starého osla"? Máme - tak jako Svatý otec - následovat Pána a sloužit jeho evangeliu. Když nás tato služba vysadí - ve jménu Boha - na hřbet osla, pak k tomu řekněme "ano". Je to místo Ježíšovo, a proto i místo tvoje a moje!

Ježíš tak činí pouze kvůli lidem. My naopak kvůli lidem leccos zrazujeme. Kvůli lidem ztrácíme odvahu. Kvůli lidem máme často strach. Když se Pán posadí kvůli lidem na oslátko, dělá pro lidi všechno. U nás zůstává kvůli lidem mnohé nedokončeno a nevykonáno. Ne tak u Pána: co činí kvůli lidem, dělá zcela pro lidi, tedy i pro nás. Měřítkem nás křesťanů musí být Kristus.

Pán se na oslátku nestydí za své posláni. Pavel, který byl v hodině svého obrácení sražen Pánem ze sedla koně, vyznává ve věrném následování Ježíše ve všech pokořeních a vší neúspěšnosti: "Za evangelium se nestydím. Jím se přece projevuje Boží moc a přináší záchrana každému, kdo věří, nejdříve ovšem židům, ale pak i pohanům" (Řím 1,16). Nyní je na nás, abychom se nestyděli, nýbrž řekli: Děkujeme ti, Pane, že jsi nás povolal, abychom před tebou stáli nebo abychom s tebou seděli na oslátku a sloužili ti.

***

Ukázka z knihy On jde před vámi, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.