Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Matky Boží Panny Marie 1.1. / Stůl slova - Aleš Opatrný

Slavnost Matky Boží Panny Marie

ROZBOR TEXTU

1. čtení Nm 6,22-27

Slavné Áronské požehnání je prototypem všech žehnání, která před Hospodinem obstojí. Není ani něčím, co by se podobalo magickému zaříkávání, ani není souhrnem nejrůznějších požadavků prosebníka. Vyjadřuje Boží příklon k „synům Izraele“.
V 24 – žehnání znamená Boží přízeň pro lidskou činnost. Člověk není – podle knihy Genesis – pro Boha konkurentem, ale spolupracovníkem. A potřebuje Boží ochranu
V 25 – obrat „Boží tvář“ je pro Starý zákon typický. Bůh sice není tím, koho může člověk na této zemi spatřit, ale člověk má přesto hledat Boží tvář. Totiž hledat setkání s Bohem – podle Nového zákona – „ v Duchu a v pravdě“. Požehnání mluví o „ukázání Boží jasné tváře“. Vyjadřuje tedy tímto obrazem Boží láskyplný příklon k člověku. Naděje, že Bůh bude člověku (hříšníku!) milostivý, je ovšem přítomna stále.
V 26 – Boží tvář není jen jasná, zde se mluví přímo o jejím obrácení k člověku. To už je obdarování. A náplní tohoto obdarování je pokoj, hebrejsky ŠALOM, což není klid, ale výraz pro souhrn všech Božích darů.
Vnímáme-li tato slova v situaci dnešní liturgie, vidíme jejich dvojí naplnění. Ježíš je ten, komu není jen Boží požehnání dáno, on ho zpřítomňuje jako Boží Syn a nese ve svém bytí jako člověk. Maria „milostí zahrnutá“ (Lk 1,28) potom stojí na vrcholu v linii naplňování Božích slibů.

2. čtení Gal 4,4-7

K pochopení smyslu textu, který není jen výpovědí „narození ze ženy“, pomůže:
V 3 – ten charakterizuje naši situaci před příchodem Mesiáše. A ta se radikálně změnila, když Bůh poslal svého Syna.
V 4 – poslání Syna se stalo v čas Bohem určený, ne člověkem stanovený či vyvolaný. Syn, narozený ze ženy, je tedy Božím synem a je člověkem.
Naprostá solidárnost Syna se syny vyvoleného národa je vyjádřena jeho podrobením se Zákonu.
V 5 - Synův čin znamená osvobození pro ostatní, pro něž byl mojžíšský zákon – podle Pavla – nakonec jařmem a ne osvobozením.


Evangelium Lk 2,16-21

Dnešní perikopa uzavírá Lukášovu pasáž o Ježíšově narození Je to text plný závažných výpovědí, ne jen utěšená historka.
V 16 – pastýři, lidé zcela nevzdělaní, mnohdy pochybné pověsti, přicházejí k narozenému dítěti a nejsou viděni jako nepatřiční.
V 17 – 18 – pastýři podávají svědectví o svém vidění a tato slova zřejmě překračují horizont chápání posluchačů. Tak neuvěřitelná zpráva o nepochybně Božím, a podle lidských měřítek chudém a bezvýznamném dítěti, které má být spásou Izraele.
V 19 – Mariin postoj je skutečným postojem víry, která je Božím věcem stále otevřená a která je neomezuje rozsahem okamžitého pochopení.
V – 20 chvála pastýřů je zcela přiměřenou odpovědí na Boží jednání (srovnej Mariino Magnificat – Lk 1,46-55).
V 21 – obřízkou dítěte a očištěním matky (V22) končí mojžíšským zákonem daný sled činů, spojených s narozením dítěte.

K úvaze

Všechny tři biblické úryvky dnešní liturgie mluví v podstatě o jednom: o Božím příklonu k člověku. Tento příklon v sobě nese dvojí charakteristiku: je univerzální i osobní. Univerzální potud, že se týká všech lidí, byť v určitém pořadí (Izrael, pohané) a není teď nabízen jen několika jedincům. Osobní charakteristika spočívá v tom, že člověk je Bohem oslovován osobně(jako pastýři, jako Maria, jako každý z nás) a Bůh očekává osobní odpověď. Z univerzálního aspektu Božího příklonu vyplývá naděje pro člověka, pro lidstvo, pro svět a to v celých dějinách. Z osobního aspektu by bylo třeba vyvodit závažnost osobní odpovědi každého, kdo se s Božím oslovením setkal.

MYŠLENKY K PROMLUVĚ

Řada lidí se ptá, co jim tento rok přinese. Je jisté, že přinese věci příjemné a nepříjemné a nic nám celkem nepomůže, když budeme dopředu vědět, kolik bude kterých. Důležitější je otázka, co přineseme my. Co přineseme do tohoto roku, do vlastního života, do života svého okolí, do života světa. Mnoho lidí se na to ptá i mimo oblast víry. Chtějí přinést víc a víc snahy, úsilí, lidských hodnot. Snažit se a pracovat je opravdu nutné, i pro křesťana. Ale křesťan není odkázán jen a jen na to, co vyprodukuje. Křesťan je, pokud opravdu věří, člověkem, který je naplňován Bohem, který je naplňován jeho Duchem. A to je to nejpodstatnější, co vnášíme do světa, to je to, čím je naše snaha teprve opravdu účinná, zhodnocená. Nepřehlédněme to, byla by škoda, kdybychom byly jen „lidmi výkonu“, lidmi, kteří vše sázejí jen a jen na to, že budou pracovat více a více. Být plným Boha může být jen ten, kdo mu opravdu věří, a jen ten, kdo je plný Boha, vnáší do světa, ať už dělá cokoliv – věci opravdu Boží, a tedy dobré a věčné. A v tom nás, křesťany, sotva kdo může zastoupit.
Dnešní liturgie nám přináší ideální vzor toho, o čem,uvažujeme: Matku Kristovu a Matku naši – Marii. Ona otevřela Bohu svůj život docela. Ne v upachtěné supervýkonnosti, ale v bezmezné důvěře. Musela naplnit úkoly a povinnosti chudé palestinské dívky a později matky. Ale v tom všem a nad to všechno byla Boží. Plná milosti, Dívka Páně, která nechtěla nic, než aby se jí stalo podle jeho slova. Služebnice, která nedělala jen to a ono pro Boha, ale která pro něho byla ve všem, co žila. Její panenství tuto celou věc ještě víc zvýrazňuje a podtrhuje: ta, která neměla nic, ani svého muže, která neudělala po lidské stránce nic aktivního pro to, aby mohla přivést na svět Mesiáše, se právě Matkou Mesiáše stala. Bůh podtrhl svrchovanost a suverenitu svého daru. Obdaroval chudou, bezvýznamnou dívku – Pannu tím, po čem toužily všechny izraelské ženy – mateřstvím Mesiáše. Mariin život tak přinesl ten nejcennější plod Mesiáše, Spasitele.
Jistěže se v tom nikdo z nás Marii nevyrovná a nemůže vyrovnat. Mesiáš nám byl darován jedinkrát, a to provždy. Ale přece – každý z nás věřících může být plný Boha, plný Ducha Kristova. Každý z nás tedy může zcela reálně přinášet do světa, v němž žije, do života, který spoluvytváří, Boží plnost, Boží přítomnost a moc, Boží lásku. A tak se náš život může stát plodným podobně, jako byl život Mariin. Plodný ne už naší neuvěřitelnou výkonností, ale plodný Bohem, který v nás žije a působí. Tento svět není v podstatě chudý na výkonné pracovníky nebo na vynikající odborníky. Je ale značně chudý na Boží lidi. A to je tedy úkol, který je nám vlastní, který za nás křesťany nikdo nemůže na sebe vzít.
Nechme tedy hadačům a věštcům, ať se snaží uhodnout, co přinese budoucnost. A pokusme se sami plně uvěřit. Otevřít co nejvíc, pokud možná docela svůj život Bohu. Pokusme se udělat něco pro to, abychom byli bohatí Bohem, aby náš život byl tak bohatý na plody, které vyrůstají z Boží moci a lásky, z Božího Ducha, který je v nás činný. Prospějeme mu tím určitě víc, než kdybychom vymýšleli další zaručené úspěšné recepty na odstranění zla ze světa a na štěstí pro všechny.