Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus C)
Slavnost Narození Páně - C -Ve dne / Stůl slova - Aleš Opatrný

Stůl slova

Narození Páně - C -Ve dne

Rozbor textu

1. čtení
Iz 52,7-10
Návrat většiny izraelského národa na Sion, do Jeruzaléma, byl velkým projevem Boží moci. Maličký národ byl vysvobozen z područí národa mnohem většího a mocnějšího. Izrael zde vidí, jak o tom svědčí Izaiášova slova, projev Boží moci a síly. Prožívá záchranu. Tento prožitek záchrany se pak stává podobným předobrazem definitivní záchrany skrze Krista, jako je jím a záchrana z moci egyptského faraóna, kterou si připomínáme ve velikonočním okruhu.


2. čtení
Žid 1,1-6
Zatímco Řekové museli důležité věci především vidět, pro Izraelity je zásadním sdělovacím mediem slovo. Bůh především mluví, a ten, kdo ho poslouchá, jedná správně. Proto i list Židům charakterizuje událost Ježíšova života jako Boží mluvu, jako konečně platné Boží promluvení k člověku, které završuje všechna jeho předchozí promlouvání. Boží promluvení skrze Ježíše je právě tak jedinečné, jako Boží slovo k Ježíši samotnému. Nic na světě s tím nesnese srovnání, nic není pro lidstvo významnější.


Evangelium
Jan 1,1-18
O Janově prologu lze psát knihy, a také napsány jsou. Zastavme se tedy jen u tří bodů tohoto podivuhodného textu. Ježíš je světlem, které tma nepohltila (V5). Tma je zkratkou pro zlo, pro to, co se Bohu protiví. A vůči tomu všemu je Ježíš definitivním vítězem. Dále: těm, kteří ho přijali a uvěřili, dal moc stát se Božími dětmi (V12). Je to největší slovo o člověku a největší šance člověka. A konečně: Boží slovo - Ježíš se u nás ubytovalo, doslova: postavilo si stan uprostřed lidí (V14). Není tedy třeba hledat ho daleko.


K úvaze
Na Ježíše se nelze jen dívat, je třeba mu naslouchat. Poslouchat ho. Víc nám nebude řečeno, než co bylo řečeno skrze něho. A shání-li člověk informace zásadně důležité pro život mimo Krista, velmi se mýlí. A je-li křesťanem, dá se říci, že velice hřeší. Ježíšovo "mluvení" začíná opravdu jeho narozením v Betlémě - v lidské bezvýznamnosti, chudobě, slabosti. V chudobě a prostotě je i dnes k nalezení Boží řeč, spíš než v tom, co je úspěšné v očích tohoto světa. Boží řečí je celý Ježíšův život. Ten, kdo začne s Ježíšem věřit Otci a kdo začne Ježíše chudého a prohrávajícího u lidí a zároveň mocného Duchem Božím následovat, ten mu bude víc a víc rozumět.

"Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi." A tak se i oni (my!) stávají tlumočníky, předavateli jedinečného slova - Ježíše. Následováním a vírou pokračuje působení vtěleného Slova v církvi a jde tak dál do lidských dějin. Ač je Bůh všemohoucí, potřeboval Syna, který se stal člověkem a potřebuje lidi, kteří se stávají syny, dětmi, nositeli světla a Slova. Boží věc v dějinách stále pokračuje, od Krista dál a dál - skrze nás nebo mimo nás?


Myšlenky k promluvě
Jan 1,1-18
Kdyby vánoce znamenaly jen vzpomínku na něco, co se stalo před dvěmi tisíci lety a co dnes už nijak nepůsobí nebo kdyby byly jen vzpomínkou na naše dětství, byl by opravdu velmi malý důvod k tomu, abychom je slavili. Je třeba objevit, co znamenají pro nás dnes, tak jak to měly a mohly objevovat předchozí generace. I v dnešní době se přece má naplnit to, co Bůh řekl ve svém slovu, v Písmu. Takže slova dnešního evangelia: "Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi" jsou slova, která se v nás mohou a mají stát skutečností. A ze kterých můžeme žít. Ježíš se proto narodil. Nejsou to ale nakonec pro nás slova příliš vznešená? A nejsou odtržena od reality našeho všedního života? Snad by to tak mohlo být, kdyby se Ježíš sám nestal účastníkem našeho lidství, tedy našeho života se všemi možnými omezeními, jak ho běžně prožíváme. Ale on se nám stal podobný ve všem, kromě hříchu. A tak i my můžeme žít svůj blízký a bezprostřední vztah k Otci podobně, jako ho žil on. Právě ve všedním životě, v běžných situacích, se může a má osvědčit naše spojení s Bohem, náš život k Bohu nasměrovaný, život, který od něho bere sílu a inspiraci. I když má jistě naše Boží synovství vyvrcholit ve věčnosti, naším průchodem smrtí k životu, musí se uskutečňovat už tady. Už tady o něm musíme vědět. nesmíme si ho ale představovat pohádkově. Bůh nám neslíbil nějaký snadný snový svět, protože jsme jeho vlastními. Bůh nám dal jako schůdnou cestu cestu svého Syna. Ježíšův život v tomto světě a Ježíšův vztah důvěry a oddanosti k Otci, to je pro nás možná i závazná cesta. Pokud po ní nepůjdeme, slavíme vánoce vlastně zatím zbytečně a neužitečně, oddáváme se nějaké sladké vzpomínce nebo iluzi, která nás sice potěší, ale náš život neovlivní. A to by byla smutná historie.