Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

- Stůl slova – Aleš Opatrný

"To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila". Proto slavíme Vánoce i dnes, po tolika a tolika pronásledováních křesťanů, po všem boji proti Bohu a jeho dílu. Pokud jsme Božími dětmi, pokud jsme se jimi stali, pokud jsme to pochopili a vzali za své, potud slavíme Vánoce opravdově. A naši radost nám nikdo a nic nevezme.

Slavnost Narození Páně /ve dne/

1. čtení Iz 52,7-10

Izaiáš zde uvádí poprvé v Písmu slovo "evangelium" (radostná zvěst). Spása je zde viděna jednak jako kralování Boha, jednak jako záchrana vyvoleného lidu. Jde o svrchovaného Boha a o zachráněný lid, a ne jen o dobrý osud osamělé dušičky.

2. čtení Žid 1,1-6

Zde je ukázáno, jak je třeba se dívat na celý život Ježíšův - jako na Boží promlouvání k nám, k našemu životu. Dnešní člověk snad bez potíží absorbuje verše 1-3. Ostatnímu ale bez Starého zákona neporozumí.

Evangelium Jan 1,1-18

Zde najdeme několik janovských základních slov či témat. I když je to text náročný, je možné, že je ve své hloubce a ve svém majestátu možná nejsnáze přístupný dnešnímu člověku, snáze než Matoušovo a Lukášovo líčení počátku Ježíšova života. Především je tu klíčové slovo "světlo", dále pak "život". A nakonec V18, který shrnuje zcela jednoznačně význam Ježíšova narození pro nás. Kdo totiž nechce být Božím synem, ten nic podstatného v tajemství Vánoc nenajde.

MYŠLENKY K PROMLUVĚ
Mnoho a mnoho bylo napsáno o tomto evangeliu. Je neuvěřitelně bohaté svým obsahem, a ne právě snadno pochopitelné. Přidržme se tedy aspoň něčeho z jeho bohatství.

Ježíš je Slovo, ne jen pachole, které kdysi leželo ve chlévě, ani ne symbol obnovujícího se života. Je to slovo, které oslovuje každého člověka v každé době. Je světlo, které osvěcuje všechno. Je jedinečný. Jiný než my, a přece nám svým lidstvím zcela blízký. Nechce být jen vedle nás. Chce, abychom ho přijali. A pokud to uděláme, nabízí něco, co je až neuvěřitelné: "Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi." To nemá nic společného s dětinstvím dospělé osoby. Mluví se tu o moci a o Bohu. Člověku je dána moc, aby překonal omezenost svého lidství, svého sklonu ke zlu, své smrtelnosti. Je to neuvěřitelné! Je to skutečné?

Je tu řada těch, kteří to prožili. Některé známe. Svatí Petr, Pavel, František, Václav, ale také svatý Maxmilián Kolbe a Matka Tereza. A jiní, které jsme třeba sami v životě poznali. Jak rádi bychom často měli Spasitele, který by měnil svět kolem nás a nás nechal na pokoji. Ale on je jiný. Přichází proto, aby změnil svět skrze nás. Skrze každého, kdo ho přijal. On si udělal příbytek, doslova stan, v lidstvu. Ve svém těle. A potom ve své církvi, jeho mystickém těle, po vzkříšení. A v dějinách postupně a trpělivě oslovuje a osvětluje lidi. Aby ho poznali. Aby ho přijali. Dělá z nich znovuzrozením Boží děti. Posílá je do světa v moci a síle svého Ducha. Mění skrze ně svět, ne v plánech a abstraktně, ne ve vnějších strukturách, ale v nitru a srdci každého, kdo ho přijme. A teprve skrze něho navenek. Sám zvolil neuvěřitelně chudou, slabou a řekli bychom málo účinnou cestu: stal se člověkem, přijal tedy omezení lidské osoby a existence, byl dítětem, byl mužem, byl mučedníkem, byl jako mladý zabit. Přijal cestu slabosti a lidské bezmoci. A mnozí na jeho adresu řekli: takhle že se má zachránit a změnit svět? A začali po svém. A vždycky z některých udělali privilegované supernepřátele, z jiných nepřátele a mnohé nechali být, tu v bídě, tu i v jakési hojnosti. Ale koho udělali Božím dítětem? Komu dali podíl z vítězství nad smrtí? Komu dali moc stát se Božími dětmi?

"To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila". Proto slavíme Vánoce i dnes, po tolika a tolika pronásledováních křesťanů, po všem boji proti Bohu a jeho dílu. Pokud jsme Božími dětmi, pokud jsme se jimi stali, pokud jsme to pochopili a vzali za své, potud slavíme Vánoce opravdově. A naši radost nám nikdo a nic nevezme.