Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Narození Panny Marie 8. 9. / Petr Šabaka

Jsou to básníci, kteří se snad nejlépe slovy dotýkají tajemství...

Promluva na Svátek Narození Panny Marie – 8. 9.

„Které předem vyhlédl, ty také předem určil,
aby přijali podobu jeho Syna,
tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími;
které předem určil, ty také povolal;
které povolal, ty také ospravedlnil, 
a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy“ (Řím 8,29-30).

Než se dostaneme ke komentáři úvodního verše, musíme ujít určitou cestu k jejímu plnějšímu porozumění. Netýká se totiž jen Matky Boží Panny Marie, ale svým způsobem i nás.

Jsou to básníci, kteří se snad nejlépe slovy dotýkají tajemství, včetně toho, které dnes slavíme. Nalezl jsem krásné myšlenky od největšího mariánského básníka dvacátého století Václava Renče z jeho Popelky Nazaretské. Jen lituji, že není možné citovat dlouhé pasáže, onen koncert slov a obrazů, který se podobá silné bystřině. Výběrem nás chci jen naladit na vyhledání celé sbírky:

Kdo dítko spatří, každý žasne.
Ten zvláštní mír, ty oči jasné,
až úzko do nich pohledět! –
Tak říkají. A žádný neví,
že v srdci malé spící Evy
bdí nedotčen ten jitřní svět,
jak stvořen kdys. A hadi hříchu
s hrůzou se vyhýbají tichu,
v němž jako perla v ulitě
lilie Páně ukryta je.
Ó, zpěvuplné ticho ráje,
zatají dech – a slyší tě!  (Václav Renč, Popelka Nazaretská, V.)

Zkusme se dlouze dívat do hlubokých očí dítěte. Dítě v tomto přímém pohledu ucítí neupřímnost, faleš, nelásku, smutek. Oč intenzivnější byl pohled do očí Panny Marie? „Až úzko do nich pohledět!“ Nezrodilo se obyčejné dítě. Velice zajímavé přirovnání má druhý významný mariánský básník a pěvec Adam Michna z Otradovic. Marie je lvice. Ona bude zápasit s mocným protivníkem. Bude muset svou silou chránit své děti – i nás – česká lvíčata:

Materie těchto zpěvův
bude: Zdráva budiž, Čechův
Maria lvů českých lvice,
kyž tě chválit můžem více!
Mariji, Mariji ctíme,
dítky Matku velebíme.  (Adam Michna z Otradovic, Česká mariánská muzika, Staročeská Třidcatnina aneb slavnost Nanebevzetí Panny Marie)

Zatím je ale Maria dítětem, je „perlou v ulitě, lilií Páně“. Bůh Stvořitel přirozeného řádu do jeho zákonů vstupuje zázraky velice diskrétně, skrytě. Kdo hledá, nalezne, kdo nehledá, dál táhne svou „káru“ sám: „Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost“ (Kaz 1,2). Navíc Bůh miluje cestu, růst, budování, hledání a nacházení, spolupráci, svobodu láskyplného vztahu. Bůh je rovněž dobrým učitelem.

Život Marie se stává příležitostí pro inspiraci a následování. Marie se stala obrazem církve, tedy nás spoluputujících do Božího království. Marie ale i církev je onou Snoubenkou Ducha, o níž platí slova apoštola Pavla v listu Efezským: „Tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná“ (Ef 5,27).

Oklikou se tak dostáváme zpět k úvodním veršům: „Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy“ (Řím 8,29-30).

Musíme je pochopit v kontextu celého učení apoštola Pavla. Nejsme loutky v rukou Božích. On má s každým z nás plán, projekt, nabídku, šanci, záměr. Od nás očekává rozhodnutí, volbu, spolupráci. Jeho plán je uskutečnitelný, možnosti, které se nám nabízejí, jsou dosažitelné. Přijměme slova jednoho teologa, který komentuje tajemství Panny Marie, jejího početí, narození a vůbec celého jejího života mezi námi lidmi: „Vždyť ve slovech o Neposkvrněné bylo vysloveno také celé tajemství našeho duchovního života. My sami jsme totiž údy církve; na nás musí být završeno, co milostiplně započalo u Marie. My sami se máme mocí Ducha svatého stát znovu neposkvrněnými, na nás se musí dokonat vítězství nad hadem. My jsme ti, kdo mají znovu vstoupit do ztraceného ráje, z něhož Maria nebyla nikdy vyhnána. Neboť naším cílem je, (…) vstoupit ‚neposkvrnění a v radosti‘ před tvář Boží slávy“ (RAHNER Hugo, Maria a církev, Refugium, 1996).

A jakoby mariánský mystik Václav Renč komentoval slova teologa, potažmo církevních otců:

I v nás dech Boží, třebas temnem vázne,
Jsme jeho zástup, jsme tvá rodina.
Dny starých vin jak skořepiny prázdné
házíme za sebe, den začíná;
den dávný, jenž my žijem teprv nyní,
den věčný kralování Kristova.
Noc žádné nevíry jej nezastíní
a žádných pohrom propast neschová.  (Václav Renč, Loretánské světlo, Královno bez poskvrny prvotního hříchu počatá)