Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
Zmrtvýchvstání Páně - ve dne A / Stůl slova - Aleš Opatrný

Slavnost zmrtvýchvstání Páně - ve dne

Rozbor textu

1. čtení
Sk 10,34a.37-43
Pomazání Ježíše Duchem a mocí (V 38) nebylo odvoláno ani jeho smrtí. Ta byla sice skutečná, ale Ježíš je přesto Bohem ustanoveným soudcem (V 42). Právě spojitost Ducha a vzkříšení, kterou uvádí například svatý Pavel (Řím 8,11), je klíčem k pochopení Ježíšova vzkříšení. Moc Boží je silnější než hřích a tedy je silnější i než jeho nejhorší důsledek, kterým je obecně smrt. Ta je v Ježíši plně přítomna, ani události na Golgotě v tom nic nezměnily.


2. čtení
1 Kor 5,6b-8
Židovské velikonoce byly a jsou nejen svátkem přechodu, paschy, ale i svátkem přesnic, totiž nekvašených chlebů. V těch dnech docházelo k obnově zásoby kvasu v domácnostech. Všeho uchovávaného kvasu bylo nutno se zbavit a po dnech, kdy byl pečen nekvašený chléb, se opět založil kvas nový. Tuto novost pak požaduje Pavel u křesťanů jejich život nemá být "prokvašen" starým kvasem, tedy hříchem, ale kvasem novým, totiž životem podle Krista, životem z milosti Ducha.


Evangelium
Jan 20,1-9
Cesta učedníků k víře ve vzkříšení nebyla zřejmě jednoduchá. Bylo na ní několik prvků, z nichž některé jsou v dnešní perikopě: setkání se skutečností prázdného hrobu, nové porozumění Písmu, setkání se svědky vzkříšení (ženy), nakonec setkání se vzkříšeným přímo. Tato cesta apoštoly tak hluboce ovlivnila, že byli schopni být hlasateli Vzkříšeného přes všechna pronásledování, až k prolití krve. To, co prožili, muselo být bezpochyby velmi hluboké.


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Vstoupit do hrobu, vytesaného ve skále, není právě povzbuzující skutečností. Podívat se smrti do tváře nebývá chápáno jako zdroj naděje. A přece bez pravdivého pohledu na tuto skutečnost nelze pochopit dobře ani vzkříšení, nelze žít z naděje, kterou vzkříšení v sobě nese. Petr a Jan byli Ježíšovi velmi blízko, a přece jim byla po ukřižování asi bližší jistota smrti, než živá naděje ve vzkříšení. Evangelium se ale nad tím nijak nepohoršuje, nepovažuje to za příliš překvapivé. Nejsme na tom vlastně jinak. I pro nás je jistota zla, smrti, špatných konců mnoha věci, opřená o zkušenost, trpkou ale mocnou životní jistotou. Lidé na ni reagují různě: od cynismu přes nerealistické spoléhání na sebe samé až po lehkovážné přijetí nejrůznějších podivných pomocí, které čím jsou zamlženější, tím větší důvěry požívají. Víra ve vzkříšení si i u nás jen těžko a váhavě razí cestu výše zmíněnou houštinou obranných reakcí. Znovu a znovu jsme zraňováni svou bezmocí vůči moci zla a smrti. A znovu a znovu jsme vyzýváni, abychom vpustili Boha do svého života. Abychom využili možnosti křesťanů žít z Ducha svatého. Abychom tedy zakusili nekonečnou moc života Božího ve vlastním zranitelném a mnohokrát zraněném životě.

Pro víru ve vzkříšení potřebuje svědectví Písem, svědectví těch, kteří se s Ježíšem tehdy v Palestině setkali a svědectví těch, kdo v uplynulých staletích ze skutečnosti vzkříšení žili - svědectví světců. Ale potřebujeme také vlastní zkušenost moci a síly Kristovy v našem popleteném a v mnohém pokaženém životě. Potřebujeme nahlédnout do svých vlastních životních hrobů a objevit, že Pán přesto žije a je zdrojem života i pro nás.