2. Katolická církev a sekty

z knihy Sekty jako pastorační problém i úkol , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Porovnáme-li postoje, které se vůči sektám[1] objevují v různých církvích, najdeme různé typy postojů, které můžeme roztřídit do tří skupiny:
religionistický - který sektu zkoumá z hlediska dějin náboženství a zajímají ho tedy souvislosti té které sekty s jinými náboženskými společnostmi a náboženskými fenomény v historii.

pastorační - který se zajímá o vliv sekt na život věřících i nevěřících, o otázky péče o ty, kdo do sekty odcházejí, vracejí se z ní nebo jsou poškozeni životem v sektě.

bojovný - který se realizuje v boji proti sektám, v jejich difamaci a velmi působivým varováním před sektami a který má někdy v sektě náhradní cíl či motiv své existence.

Katolická církev ve svých oficiálních projevech i v převažující praxi zaujímá vůči sektám postoje, které bychom nazvali religionosticko - analytické a pastorační. Tedy snaží se sekty rozlišit, poznat jejich původ a skutečné cíle i metody jejich práce. Je-li to jen trochu možné, snaží se o komunikaci, pokud ovšem tato není zneužívána sektou k matení eventuálních zájemců o ni. Dále se pokouší o duchovní a teologické rozlišení. A snaží se také chápat sektu jako pastorační výzvu, na níž je třeba hledat vhodné odpovědi. Pokud jde o oficiální prameny, není žádný „protisektářský“ celocírkevní dokument na úrovni encykliky. Buď jsou kritizovány nebo hodnoceny porůznu jednotlivé prvky života sekt (například reinkarnace[2], nebo východní meditace[3], magie[4]), nebo je zkoumán výskyt sekt a jejich působení.[5] Tím ovšem není řečeno, že by se v katolické církvi nevyskytli jednotlivci nebo skupiny, které bojují proti sektám s razancí a nesnášenlivostí, ve které si nijak nezadají se způsoby jednání skutečných sekt. Protože je ale katolická církev velká a po celém světě rozšířená a má určité klidné sebevědomí, plynoucí mimo jiné z její dvoutisícileté historie, nemívá ze sekt jakési akutní pocity ohrožení a vnímá spíš jednotlivé lidi, sektami ohrožené nebo poškozené, než sekty jakožto celek, který by byl vážným protivníkem. Kromě toho poměrně jasné a pevné vymezení nauky katolické církve a trvání na jejím přijetí všemi členy církve je samo o sobě odmítnutím jiných učení a systémů a staví vyznavače sekty vlastně mimo své vlastní řady. Přesto existuje několik dokumentů, které se v širším měřítku zabývají tématikou sekt a esoterických hnutí a ačkoliv byly určeny pro lokální použití, našly dost široký ohlas za hranicemi svého původního určení. Je to jednak pastýřský list kardinála Danneelse Kristus nebo Vodnář[6], dále pastýřský list toskánských biskupů o magii a satanských obřadech.[7]

Lze charakterizovat základní postoje, které se uplatňují v polooficiálních a oficiálních pohledech v katolické církvi na sekty a esoterické skupiny:
- nedémonizovat
- nedat se sektou fascinovat
- rozlišovat
- agere contra
- přijímat existenci sekt jako výzvu k lepší evangelizační a pastorační práci
- nesnít o zákazu sekt
Na základě těchto základních postojů a v duchu polooficiálních i oficiálních dokumentů katolické církve[8] budeme v dalších článcích uvažovat o problematice sekt, a lidí, jimi zasažených z pastoračního hlediska.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Aleš Opatrný

Témata: Sekty

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 10. 2021, 17. 10. 2021

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 53,10-11; Žalm 33; Žid 4,14-16
Mk 10,35-45

Je smutné sledovat, jak sami učedníci mnohdy Ježíšovi nerozumí. Pán nepřinesl novou formu politického uspořádání či rozdělení si světa. On přinesl spásu. Dokážeme tyto skutečnosti od sebe oddělit? Zdá se, že člověk přemýšlí jen v kontextu vlastního světa, sebezajištění, ohodnocení, moci… Jak jen vysvětlit, že spása nesouvisí s otázkou peněz či politického vlivu? Jak jen přesvědčit člověka, že v jeho životě jde o cosi věčného, co nekončí např. ztrátou funkce? Vzájemné pochopení znamená hledat, co nám druhý sděluje, snažit se vcítit do jeho myšlení, strachů, radostí, vizí, jak to činí Kristus. Teprve pak je možné uplatnit kritiku, protože jsme porozuměli a můžeme vidět chyby v logické či emocionální myšlenkové struktuře člověka, kterému nasloucháme. Ale to znamená být připraven korigovat svět vlastních představ, snů a zvyků.