Sekce: Knihovna
2. Několik poznámek o duchu v islámské tradici
z knihy Duch v judaismu, islámu a hinduismu
Slovu „duch“ odpovídá v arabštině slovo „ruh“, které se blíží hebrejskému „ruah“. Arabský kofen RWH, který se podobá latinskému „spiritus“, má několik možných významů: dech, vítr, klid, duch a duchovnost.
Existuje však i kořen NFS s podobným významem, ale s materiálni konotací, blížící se hebrejskému „nefesh“.
KORÁN
Slovo „ruh“ se v Koránu vyskytuje celkem čtyřiadvacetkrát a postihuje poměrně širokou škálu významů. Pro ilustraci uvádíme několik příkladů:
Stvoření Adama:
A Pán řekl andělům,
„Pohleďte, hnětu smrtelníka z bahna a jílu.
Až mu dám tvar a vdechnu svého ducha,
padněte před ním a klaňte se mu.“ (15,28-29)
Duch vstupuje do Panny Marie, která počíná Ježíše:
Do té, která střežila své panenství,
jsme vdechli svého ducha
a ustanovili jsme ji a jejího syna jako znamení
pro všechno tvorstvo. (21,91; srov. 66,12)
Ježíš sám je bezprostředně spojován s Duchem:
Mesiáš, Ježíš, syn Mariin, byl jenom zvěstovatelem Boha,
Jeho slovem svěřeným Marii, a Jeho Duchem. (4,171)
A dali jsme Ježíši, synu Mariinu, jasná znamení a vylili
jsme na něj Svatého ducha. (2,87)
Možná vhodnější překlad spojení „ruhal-qudus“, se kterým se zde setkáváme, by byl „Duch svatosti“. Stejný výraz nalezneme i v 2:253.
V závěrečném úryvku se slovo „ruh“ někdy překládá „duše“.
Budou se tě pak vyptávat na ducha.
Řekni: „Duch povstal z rozkazu mého Pána.“ (17,85)
Duchovní tradice
Klasická islámská teologie se nevyznačovala přílišným zájmem o otázky týkající se ducha. V mystickém a tradičním sufismu se však na druhou stranu setkáváme s odkazy na ducha poměrně často.
Následující ukázka je od AL-HALLAJe, který byl v Bagdádu v roce 922 ukřižován:
Tvůj duch se spojil s mým duchem,
jako se víno mísí s čistou vodou.
Co s tebou souvisí i mne se týká.
Ve všem jsme jedno, „Ty“ a „já“.
(podle Louise Massignona, La Passion de Hallaj, III, p.49)
Jak je patrné z Hallájova osudu, podobné úvahy ortodoxní islám zavrhoval. I přesto však zůstaly živnou půdou některých jeho důležitých duchovních směrů.
Jako příklad uvádíme báseň Shaykha Ahmeda ‘Alawiho (1869 - 1934), zakladatele bratrstva ‘Alawiyya, jehož stoupenci se usadili na obou březích Středozemního moře. V této básni nazvané „Víno“ autor, podobně jako Halláj, přirovnává Ducha k omamnému nápoji.
Jestliže jste, přátelé, prohlédli můj stav,
pak je vaše cesta jasná: pojďte v mých šlépějích.
Nebesa! Vždyť nemám pochyb ani bludných představ,
já Boha poznal, i když z části jenom skrytě.
Vypil jsme pohár lásky, a tak ji získal,
zůstane navěky mým vlastnictvím.
Bůh odplať tomu, kdo mě zahrnul svým Tajemstvím,
neboť vpravdě štědře mě jím obdařil.
Tu Pravdu na čas schoval jsem a dobře chránil jsem ji,
vždyť dojde svojí odměny, kdo tajemství Boží uchová.
A pak můj dárce svolil, abych ji vyjevil,
a uschopnil mě, nevím jak, k očišťování duší,
mečem vytrvalosti mě přepásal,
a pravdou i svatostí a dal mi napít vína,
jež kdo jednou pije, už pořád musí pít,
jak ten, kdo opilý je, zas jenom po pití se shání.
A tak se stalo, že jsem naléval - chci říci, že vlastně lisuji je.
A je snad ještě někdo v této době, kdo by naléval?
Že takto mluvím, nepodivujte se, protože Pán náš
ekl sám, že pro milost si zvolí,
koho bude chtít, a dává vrchovatě.
Toto je boží milost: že dává, komu chce.
Budiž mu chvála nevýslovná, dík a sláva!
Pane, s duchem milovaného, Tvůj duch,
s duchem svatosti mi pomoz, ulehči můj úkol,
rozvaž mi jazyk, Pane. Kéž mi s mým břemenem pomohou
tví praví pomocníci. Ať nejsem zmaten v den shromáždění,
Pane svou přítomností přemož a pozdrav pokojem,
požehnej, oslav a vyvyš ducha milovaného
v příbytku tajemství.
(Martin Lings, A Muslim Saint of the Twentieth Century - islámský světec 20. století - London, 1961)
Jiný sufista, ‘Abdal-Karim Jili, který žil v Bagdádu zemřel v roce 1428, napsal pozoruhodné pojednáni o dokonalém člověku, jakémsi ‘prvotním lidství‘, spojeném jistým způsoben Mohamedem. Toto pojednáni později ovlivnilo některé směry islámském mysticismu.
Člověk je spojnice mezi Bohem a přírodou. Každý člověk je věrným obrazem dokonalého Boha. Je tedy v moci všech lidí, aby se stali dokonalými. Duch svatý, který stvrzuje, že je člověku dokonalost vlastní, je pak onen duch pravé podstaty člověka, němž je skryta schránka Ducha božství. Tak jako Bůh sestoupil do člověka, tak člověk musí vystoupit k Bohu, aby se v dokonalém člověku mohl opravdový svatý, ono absolutní bytí, které sestoupilo ze svého absolutna, navrátit sám v sebe.
Závěrečný úryvek z pozdějšího období, nazvaný Javid-Nama, je od Muhammeda IQBAL (1873-1938), který je považován za jednoho ze zakladatelů Pákistánu.
Hledáme tě, ty však jsi v nedohlednu.
Ne, vlastně jsem se spletl - to my jsme slepí a ty jsi zde.
Buď tedy rozhrň závoj tajemství,
nebo se zmocni této slepé duše.
Datlovník moji mysli nemá listí ani ovoce,
buď připrav sekeru, anebo pošli ranní vánek.
Když dal jsi rozum, bláznovství dej též,
a ukaž cestu k vytržení.
Vědění se v mysli usídlilo,
domovem lásky je bdící srdce.
Není-li ve věděni i trochu lásky,
je to jen pouhá obrazárna myšlenek.
Ta přehlidka jsou jenom Samařiny kejkle,
Bez Ducha svatého je vědění jen přeludem.
(Javid-Nama, do angličtiny přeložil A. J. Arberry, 1966, pp. 22-23)
