Zamyšlení pražského arcibiskupa nad otázkou osobní svobody
Představte si, že ležíte na pláži. Před vámi je nekonečný obzor a vy si můžete dělat absolutně cokoliv. Zní to jako ideální představa, že? Jenže když v téhle bezbřehosti chvíli pobudeme, často zjistíme, že nás začíná nudit a unavovat. Nevíme totiž, co vlastně dělat. Absolutní svoboda bez jakýchkoliv mantinelů se tak snadno promění v prázdnotu. Sám na sobě pozoruji, že opravdová svoboda nevzniká v chaosu, ale na pevně vymezeném hřišti. Ať už jde o vybalování kufru v hotelovém pokoji podle vlastního systému, pravidla fotbalového zápasu, přísnou strukturu Bachovy polyfonie nebo Boží přikázání – pravidla tu nejsou proto, aby nás svazovala. Jsou jako zábradlí na vysokém mostě: neomezují nás v chůzi, ale dávají nám klid a jistotu, abychom nespadli do propasti a mohli tvořit.
