V rodině se člověk učí milovat

26. 12. 2019, papež František | Sekce: Citát | Archiv

V rodině se člověk učí milovat

a poznávat důstojnost každého člověka,

zejména toho nejslabšího.

Se svolením použito z:

YOUCAT na každý den, kterou vydalo

Karmelitánské nakladatelství

Autor: papež František

Témata: důstojnost | Láska | Rodina | slabost

Související texty k tématu:

Rodina
- Bůh dokáže proměnit těžkosti v rodině na zázrak (papež František)
- Jak dnes žijeme rodinu
- Krize svaté rodiny (Karl Rahner)
- Rodina nazaretská: nenechali se omezovat nesnázemi a problémy...
- Rodina se skládá z lidí, tedy z hříšníků
- Jak moc lze předat víru v rodině?
- Obyčejný život Svaté rodiny (Sv. Terezie z Lisieux)
- Osudy Svaté rodiny nejsou tak idylické, jak se mohou na první pohled jevit...
- Pán nám vrátí všechny drahé, kteří od nás odešli (Papež František)
- Rodina, která se modlí, je nezničitelná
- Rodina nazaretská: skutečně naš ideál?
- Rodina - soubor tematických textů
- Téma rodina na webu vira.cz

Vánoce / Vánoce na webu pastorace.cz / Vánoce na webu vira.cz

Láska
- Bůh tě miluje jedinečným odstínem své odvěké lásky
- V srdci každého z nás je bolest a hněv, ale i něco jiného
- Znám tvou bídu, tvé zápasy...
- (Ne)valentýnské zamyšlení
- Jedině Bůh dokáže ukojit naši žízeň po lásce, ať je jakkoli veliká
- Většina lidí pochybuje o lásce
- Desatero bezlásky
- ´Položit svůj život´ znamená také přijímat lidi s jejich charakterovými omezeními
- Duch svatý v křesťanovi působí pokoj, lásku a radost
- Chovej se k sobě jako k někomu, koho miluješ
- Nejdůležitější vztah v rodině je vztah mezi manželi
- Jak zabít lásku
- Miluj a dělej co chceš
- Rejstřík: Láska, láska k sobě, láska v manželství, láska, vztahy

Bible na neděli

27. 9. 2026, 4. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 18,25-28; Žalm Žl 25,4-5.6-7.8-9; Flp 2,1-11
Mt 21,28-32

Boží trpělivost nás sice neopravňuje k nezodpovědnému jednání, ale může pro nás být zdrojem velké naděje, zvlášť když přemýšlíme o životní cestě našich blízkých, kteří na evangelium nedbají. Je tu vždy naděje, že se budou podobat tomu synu, který řekl: „Ne!“, a přece nakonec na otcovu vinici šel. Právě tak ale máme přijmout výstrahu pro sebe samotné. Naše „Ano!“ je jen slibným začátkem, po němž má následovat vlastní práce, uskutečňování našeho rozhodnutí víry. Je to nárok na naši vytrvalost a na důvěru, se kterou dáváme své síly Bohu. Ale je to také zdroj jistoty, že nejdůležitější schopnosti svého života nedáváme nezodpovědně všanc.