Boží věci rostou, ale ... trvá to někdy dost dlouho

Mentalita našeho světa nepočítá s Božími zaslíbeními
a je skeptická ke slibům vůbec

Celé dějiny spásy jsou procesem, který se táhne tisíciletími. A jednotlivé etapy v těchto dějinách jsou také procesem a to jak u Izraele, tak u jednotlivců. Charakteristické pro ně není jen to, že trvají v čase a to někdy dosti dlouho. Charakteristické je, že Boží činy v dějinách lze vidět a chápat jako proces, kde je na počátku zaslíbení, potom následuje děj více či méně snadný a šťastný, který vede k naplnění. To, co se děje mezi lidmi a Bohem nebo mezi jednotlivcem a Bohem je cesta od zaslíbení k naplnění. To znamená, že je třeba čekat, až k naplnění dojde. Kdy to nastane, není v režii člověka, ale v režii Boží. 

Mentalita světa, ve kterém žijeme, je ovšem jiná. Nejen, že nepočítá s Božími zaslíbeními a s jejich naplněním. Ale z pochopitelných důvodu je skeptická ke slibům vůbec. My starší pamatujeme sliby komunistického režimu, které byly povětšinou nereálné a neplněné a staly se námětem vtipů. A ti mladší mnohdy prohlédli sliby současných politiků, které většinou nelze brát vážně, když jejich úkolem je manipulovat lidmi manipulovatelnými.

Reklama nám vnucuje představu,
že vše je možné získat hned a bez čekání

Žijeme ve světě reklamy. Ta je v podstatě ve službách obchodu s cílem co největšího zisku a vnucuje představu, že vše je možné získat hned a bez čekání. Zboží na půjčku hned. Lék do pěti minut tlumí bolest. Mobilem je dosažitelný kdekoliv na světě a hned. Když neodpovíme na e-mail hned, je odesilatel za půl dne nervózní a ptá se, co s námi je.

Přítomnost se nám většinou předkládá jako šťastná, štěstí jako něco, co je hned nebo zítra k dosažení a budoucnost je vlastně viděna jako nejistá. A to ne jen kvůli klimatickým změnám nebo blížícím se volbám. Tolik rozumu totiž většinou máme, abychom si alespoň někdy uvědomovali, že budoucnost není v našich rukách. Bohužel jsme občas i jako křesťané spíš těmi, které zajímá jen to, co se dá získat a využít hned, než těmi, kteří při pohledu do budoucnosti očekávají trpělivě a plni naděje naplňování Božích zaslíbení.

Hlavním tématem adventní liturgie
je očekávání a jeho naplnění

Adventní liturgie nás chce provádět adventem. Jako své hlavní téma má očekávání a jeho naplnění. Je to očekávání proroků, kteří udržovali víru Izraele v Hospodinovu věrnost, i očekávání Mesiáše, který v Ježíši Kristu přišel. K tomu přistupuje mariánský motiv, který ukazuje Pannu Mari jako izraelskou ženu, která věří, že se může stát matkou Mesiáše, a která jeho narození ve svém vlastním životě posléze očekává a zažije.

V prostředí světa, ve kterém žijeme, nám ale adventní doba nabízí očekávání jiné. Očekávání vánoc, kdy se v rodině sejdeme, očekávání radosti z dárků, také někdy očekávání konce adventu, kdy bude zase normální životní režim, a odpadnou předvánoční starosti. To všechno jaksi mimo Pána Boha. Ale také očekávání, které bychom mohli chápat jako obraz skutečně křesťanského očekávání. Je to očekávání malých dětí, které se těší na Vánoce, na dárky, na splnění svých snů. Pokud mají děti milující rodiče, žijí do Vánoc v oprávněném očekávání, že něco z toho, co si přejí, dostanou. Že nedostanou nejspíš všechno. Ale také, že je rodiče či prarodiče budou mít rádi i nadále, až bude po Vánocích, nebo i tehdy, když nějaký dárek nepřinesl očekávanou radost.     

Můžeme tedy na dětech vidět v náznaku to, co nám chce v adventu naplno říci liturgie. Že přesvědčení o Boží lásce v nás může plodit důvěru, ve které čekáme. Nečekáme především, že budou splněny naše sny a požadavky, ale s důvěrou očekáváme naplnění Božích zaslíbení.

Boží věci rostou, ale ...
... trvá to někdy dost dlouho

Boží věci rostou, ale trvá to někdy dost dlouho, než jejich růst pochopíme. Proto potřebujeme v sobě pěstovat moudrý postoj zahradníka, který ví, že po zasetí nelze hned sklízet, že nezralé ovoce není chutné, že mnohé nelze urychlit. A také že to, co jsme sami vypěstovali a počkali s konzumací až na dobu sklizně, je hodnotnější, než to, co si koupíme hned, kdykoliv a kdekoliv. Potřebujeme se učit čekat. Čekat na Pána, který dnes a denně vchází do našich životů a naplňuje, co slíbil. A někdy také čekat na to, až mu lépe porozumíme a proto budeme čekat s větší nadějí.