Jsem tuctový horolezec. Přesto vím, že zážitkové lezení má kromě krásy samotné horolezecké cesty a rozhledu do krajiny jeden důležitý předpoklad: pevnou, neklouzavou skalní stěnu.
Skála vybízí k přemýšlení. Je krásná. Hraje tisíci tvary, variantami a barvami. Skála je odrazující a zároveň přitažlivá. Má takřka „tremendum“, které člověka děsí a mrazí, ale i lákavé a zvoucí „fascinosum“. Skála daruje naší Zemi rozměr něčeho, co se vypíná a roste do nebe, ale také vzdoruje a přetrvává.
Protože mohutný skalní masiv vyzařuje pevnost, spolehlivost a bezpečnou oporu, stal se pro lidstvo archetypem, ideálem, ba dokonce symbolem nekonečna. V Bibli najdeme dvanáctkrát větu: Bůh je má skála.
V životě potřebujeme zažít „skálu“. Potřebujeme skálu závazné pravdy, která se nerozdrolí a nerozlomí, a potřebujeme pevný jistící bod přesvědčení, pomocí kterého se této pravdy pevně přidržíme. Je nutný k vlastnímu lezení, ale přímo nezbytný k jištění druhých. Další nevyhnutelností je pevné jistící stanoviště v nezvětralé skále a také dobře sedící háky.
Všichni potřebujeme vnější a vnitřní oporu. Potřebujeme skálu. A je požehnáním, když se jí člověk na své životní pouti může přidržet. Vědomí toho, že se mohu stoprocentně spolehnout, může dokonce přispět k tomu, že se vyčerpávající výstup tu a tam stane zážitkovým lezením…
