Homilie Benedikta XVI. při mši svaté na zahájení pontifikátu, Svatopetrské náměstí, 24.4.2005 10 hod.
Páni kardinálové, ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, vážené autority a členové diplomatické sboru, drazí bratři a sestry!

V těchto tak intenzivních dnech nás zpěvy litanií ke všem svatým doprovázely třikrát: během pohřbu našeho Svatého otce Jana Pavla II., u příležitosti vstupu kardinálů do konkláve a také dnes, kdy jsme je znovu zpívali s invokací: Tu illum adiuva, pomáhej novému nástupci sv. Petra. Pokaždé zcela zvláštním způsobem jsem pociťoval tuto zpívanou modlitbu jako velkou útěchu. Jak jsme se cítili opuštěni po odchodu Jana Pavla II! Papež, který byl více než 26 let naším pastýřem a vůdcem na pouti touto dobou. Překročil práh do jiného života – a vstoupil do tajemství Boha. Ale neudělal tento krok sám. Kdo věří není nikdy sám ani v životě, ani ve smrti. V té chvíli jsme mohli vzývat svaté všech staletí – jeho přátele, jeho bratry ve víře, tím že jsme věděli, že budou jeho živým doprovodem „na druhý břeh“, až k Boží slávě. Věděli jsme, že na něho čekali. Nyní víme, že je mezi svými a je opravdu doma.

Znovu jsme byli potěšeni při slavnostním vstupu do Konkláve, abychom zvolili toho, kterého Pán vyvolil. Jak jsme mohli poznat jeho jméno? Jak mohlo 115 biskupů, pocházejících ze všech kultur a zemí, najít toho, jemuž Pán chtěl udělit poslání svazovat a rozvazovat? Ještě jednou, my to věděli: věděli jsme, že nejsme sami, že jsme obklopeni a vedeni Božími přáteli.

A nyní v této chvíli, já slabý Boží služebník, mám na sebe vzít tento neslýchaný úkol, jenž opravdu překonává všechnu lidskou schopnost. Jak to mohu? Vy všichni, drazí přátelé, jste právě vzývali celý zástup svatých, zastoupený některými velkými jmény dějin Boha s lidmi. Tím se také ve mně oživuje toto vědomí: nejsem sám. Nemusím nést sám to, co bych ve skutečnosti sám nikdy nemohl unést. Zástup svatých mě chrání, mě podporuje a nese mě. A vaše modlitba, drazí přátelé, vaše shovívavost, vaše láska, vaše víra a vaše naděje mě provázejí. Vždyť do společenství svatých nepatří jen velké postavy, jenž nás předešly a jejichž jména známe. My všichni jsme společenství svatých, my pokřtění ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, my kteří žijeme z daru těla a krve Krista, jímž nás chce přeměnit a připodobnit sobě samému. Ano, církev je živá – toto je úchvatná zkušenost těchto dní. Právě po smutných dnech nemoci a smrti papeže se to vše ukázalo úchvatným způsobem: že církev je živá. A církev je mladá. Nese v sobě budoucnost světa a proto ukazuje také každému z nás cestu do budoucnosti. Církev je živá a my to vidíme: zakoušíme radost, kterou Vzkříšený slíbil svým. Církev je živá – ano je živá, protože Kristus je živý, protože On opravdu vstal z mrtvých. V bolesti, jenž byla ve tváři Svatého otce ve dnech velikonoc, jsme nazírali tajemství utrpení Krista a zároveň se dotýkali jeho ran. Ale ve všech těch dnech jsme se mohli – v hlubokém smyslu – dotýkat Zmrtvýchvstalého. Bylo nám dáno zakoušet radost, kterou slíbil po krátkém čase temnoty, jako plod svého vzkříšení.

Církev je živá – tak zdravím s velkou radostí a vděčností vás všechny, kteří jste se zde shromáždili, ctihodní spolubratři kardinálové a vy, biskupové, milovaní kněží, jáhni, pastorální pracovníci, katecheté. Zdravím vás, řeholníci a řeholnice, svědkové proměňující přítomnosti Boha. Zdravím vás, věřící laikové, ponoření do velkého prostoru budování Božího království, jež je rozšířeno do celého světa, do všech oblastí života. S velikou láskou se obracím také na ty, kteří se zrodili ve svátosti křtu a nejsou ještě v plném společenství s námi; a zdravím vás, bratři hebrejského lidu, s nímž jsme spojeni velkým společným duchovním bohatstvím, jež sahá svými kořeny do neodvolatelných příslibů Boha. Nakonec mé myšlenky – téměř jako vlna, jež se šíří – letí ke všem lidem naší doby, věřícím i nevěřícím.

Drazí přátelé, v této chvíli není zapotřebí, abych předložil vládní program. Nějaký rys toho, co považuji za svůj úkol, jsem mohl vyložit ve svém poselství ve středu 20. dubna. Nebudou chybět příležitosti to učinit. Mým pravým vládním programem je nekonat svou vůli, nejít za svými idejemi, nýbrž naslouchat, s celou církví, slovu a vůli Pána a dát se vést Jím, aby tak On sám vedl církev v této hodině našich dějin. Místo abych vyložil program, chtěl bych se prostě pokusit o komentář dvou znamení, jímž se liturgicky reprezentuje přijetí Petrovy služby (Ministerium Petrinum). Obě znamení ostatně také přesně zrcadlí, co hlásají dnešní čtení.

První znamení je palium, utkané z čisté vlny, jež mi bylo vloženo na ramena. Toto pradávné znamení, jež římští biskupové nosí od 4. století, lze považovat za obraz Kristova jha, jež biskup tohoto města, Služebník služebníků Božích, bere na svá ramena. Boží jho je Boží vůle, kterou přijímáme. A tato vůle není pro nás nějaké vnější břemeno, jež nás utiskuje a bere nám svobodu. Poznat, co chce Bůh, poznat, která je cesta života – to byla pravá radost Izraele, to byla jeho velká výsada. Toto je také naše radost: Boží vůle nás neodcizuje, očišťuje – snad také bolestně – a tak nás přivádí k tobě. Tak nesloužíme pouze Jemu, nýbrž spáse celého světa, celých dějin. Ve skutečnosti symbolismus palia je ještě konkrétnější: vlna beránka míní představovat ztracenou ovci nebo také nemocnou nebo slabou, kterou pastýř bere na svá ramena a nese ji k vodám života. Podobenství o ztracené ovci, kterou pastýř hledá na poušti, bylo pro církevní Otce obrazem tajemství Krista a církve. Lidstvo – my všichni – je ztracená ovce, která nenachází na poušti cestu. Boží Syn to nesnese; nemůže opustit lidstvo v tak politováníhodné situaci. Povstane, opouští slávu nebes, aby znovu našel ovečku a šel za ní, až na kříž. Bere ji na svá ramena, nese naše lidství, nese nás samé – On je dobrý pastýř, který dává svůj život za ovce. Palium říká především to, že nás všechny nese Kristus. Ale zároveň nás vybízí, abychom nesli jeden druhého. Tak se palium stává symbolem pastýřova poslání, o němž hovoří 2. čtení a evangelium.

Pastýře musí pronikat svatý neklid: není mu lhostejné, že tolik osob žije na poušti. A je tolik forem pouště. Je poušť chudoby, poušť hladu a žízně, je poušť opuštěnosti, osamění, zničené lásky. Je poušť temnoty Boha, vyprázdnění duší bez vědomí důstojnosti a cesty člověka. Vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné. Proto už poklady země nejsou ve službě budování Boží zahrady, v níž by mohli všichni žít, ale jsou podrobeny mocím vykořisťování a zničení. Celá církev a pastýři v ní, se musí jako Kristus vydat na cestu, aby vyvedli lidi z pouště, na místo života, k přátelství s Božím Synem, k tomu, který dává život, a to život v plnosti. Symbol beránka má ještě další aspekt. Ve starobylém Východě bylo zvykem, že králové se označovali za pastýře svého lidu. Byl to obraz jejich moci, cynický obraz: národy byly pro ně jako ovce, s nimiž pastýř mohl nakládat podle libosti. Zatímco pastýř všech lidí, živý Bůh, se sám stal beránkem, postavil se na stranu beránků, těch, kteří jsou pošlapáváni a zabíjeni. Právě tak se On zjevuje jako pravý pastýř: „Já jsem dobrý pastýř… Dávám svůj život za ovce“, říká Ježíš o sobě (Jan 10,14n). Nevykupuje moc, nýbrž láska! Toto je Boží znamení: on sám je láska. Kolikrát jen bychom chtěli, aby se Bůh ukázal mocnější, aby tvrdě zasáhl, aby potřel zlo a vytvořil lepší svět. Všechny ideologie moci se tak ospravedlňují. Ospravedlňují ničení toho, co by se mohlo stavět na odpor pokroku a osvobození lidstva. My trpíme kvůli Boží trpělivosti. A přesto všichni potřebujeme Jeho trpělivost. Bůh, který se stal Beránkem, nám říká, že svět byl spasen Ukřižovaným a ne těmi, kteří ho na kříž přibíjeli. Bůh byl vykoupen trpělivostí Boha a zničen netrpělivostí lidí.

Jeden charakteristický rys pastýře musí být – milovat lidi, kteří mu byli svěření, tak jako miluje Kristus, v jehož službě se nachází: „Pas mé ovce“, říká Kristus Petrovi, a mně v této chvíli. Pást to znamená milovat – a milovat, to znamená také být ochotní trpět. Milovat znamená: dávat ovcím pravé dobro, potravu Boží pravdy, Božího slova, potravu jeho přítomnosti, kterou nám dává v Nejsvětější svátosti. Drazí přátelé – v této chvíli mohu říci pouze: modlete se za mne, abych se naučil milovat Pána stále víc. Modlete se za mne, abych stále víc miloval své stádce – vás, svatou církev, každého jednotlivě a všechny společně. Modlete se za mne, abych ze strachu neutíkal před vlky. Modleme jedni za druhé, aby nás Pán nesl a my abychom se naučili nést břemena jedni druhých.

Druhé znamení, jímž je v dnešní liturgii představeno uvedení do Petrovy služby, je předání rybářského prstenu. O povolání Petra za pastýře lidí jsme slyšeli v evangeliu. Následuje po vyprávění o bohatém úlovku: po noci, v níž marně spouštěli sítě, učedníci vidí na břehu vzkříšeného Pána. Přikazuje jim, aby se ještě vrátili k lovení ryb a hle, síť se tak naplní, že ji nedokážou vytáhnout; 153 velkých ryb: „I když jich bylo tolik, síť se neprotrhla“ (Jan 21,11). Toto vyprávění na konci pozemského života Ježíše s jeho učedníky, odpovídá úvodnímu vyprávění: také tehdy učedníci za celou noc nic nechytili: také tehdy Ježíš vyzval Šimona, aby zajel ještě jednou na jezero. A Šimon, který se ještě nejmenoval Petr, dal úchvatnou odpověď: „Mistře, na tvé slovo spustím sítě“! A hle, udělení mise (poslání): „Neboj se! Ode dneška budeš rybářem lidí“ (Lk 5,1-11). Také dnes je řečeno církvi a nástupcům apoštolů, aby zajel na moře dějin a spustili sítě, aby získali lidi pro evangelium – pro Boha, pro Krista, pro pravý život. Otcové věnovali velmi zvláštní komentáře také tomuto jedinečnému úkolu. Říkají: pro rybu stvořenou pro vodu, znamená smrt, je-li vytažena z moře. Je vytržena ze svého životního prostředí, aby sloužila za pokrm člověku. Avšak v poslání rybáře lidí dochází k opaku. My lidé, žijeme odcizeni, ve slaných vodách utrpení a smrti, v moři temnot beze světla. Síť evangelia nás vytahuje z vod smrti a donáší na jasné světlo Boha do pravého života. A je tomu právě tak – v poslání rybáře lidí, ve stopách Krista, je třeba vynést lidi ze slaného moře všech odcizení k zemi života, ke světlu Boha. A právě tak: my existujeme, abychom ukázali lidem Boha. A jen tam, kde se vidí Bůh, začíná opravdový život. Pouze když se setkáváme v Kristu s živým Bohem, poznáváme, co je život. Nejsme náhodným a nesmyslným produktem vývoje. Každý z nás je plodem Boží myšlenky. Každý z nás je chtěn, každý je milován, každý je nutný. Není nic krásnějšího, než když k nám dospěje a když nás překvapí evangelium, Kristus. Není nic krásnějšího, než poznat Ho a předávat druhým přátelství s Ním. Úkol pastýře, rybáře lidí se může často zdát namáhavý. Ale je krásný a velký protože je to konec konců služba radosti, Boží radosti, jež chce vstoupit do světa.

Chtěl bych vyzdvihnout ještě jednu věc: jak v obrazu pastýře, tak rybáře se velmi výslovně vynořuje volání po jednotě: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř“ (Jan 10,16), říká Ježíš na konci řeči o dobrém pastýři. A vyprávění o 153 velkých rybách končí radostným zjištěním: „I když jich bylo tolik, síť se neprotrhla“ (Jan 21,11). Ach, milovaný Pane, ona se nyní protrhla! chtěli bychom říci zarmouceni. Ale ne – nesmíme být smutní. Radujme se z tvého příslibu, jež nezklame, a vykonejme co jen je možné, abychom urazili cestu k jednotě, kterou jsi přislíbil. Vzpomínejme si na ni v modlitbě k Pánu jako žebráci: ano, Pane, vzpomeň si, co jsi slíbil. Učiň, ať jsme jeden pastýř a jedno stádce! Nedopusť, aby se síť protrhla a pomoz nám, abychom byli služebníky jednoty!

V této chvíli se mé vzpomínky vrací ke 22. říjnu 1978, když Jan Pavel II. začal svou službu zde na náměstí svatého Petra. Ještě, ba stále mi znějí v uších jeho tehdejší slova: „Nemějte strach! Otevřete, ba dokořán rozevřete brány Kristu!“ Papež mluvil k mocným a silným světa, kteří měli strach, že by Kristus mohl odnést něco z jejich moci, kdyby ho nechali vstoupit a kdyby připustili svobodu víry. Ano, něco by jim jistě odebral: vládu korupce, pošlapávání práva, zvůli. Ale nic by neodebral, co patří ke svobodě člověka, k jeho důstojnosti, k budování spravedlivé společnosti. Papež kromě toho mluvil ke všem lidem, především k mladým. Což snad všichni nemáme nějakým způsobem strach – necháme-li Krista zcela vstoupit do svého nitra, otevřeme-li se mu naprosto – strach, že by mohl odnést něco z našeho života? Nemáme snad strach zříci se něčeho velikého, jedinečného, co dělá život tak krásný? A ještě jednou papež chtěl říci: Ne! Kdo nechá vstoupit Krista, neztrácí nic – nic – absolutně nic z toho, co činí život svobodným, krásným a velkým. Ne! Jen v tomto přátelství se otevírají dokořán brány života. Pouze v tomto přátelství se skutečně otevřou velké možnosti lidské bytosti. Pouze v tomto přátelství zakoušíme, co je krásné a co osvobozuje. Také bych dnes rád, velmi silně a s velkým přesvědčením, na základě zkušenosti dlouhého osobního života, chtěl říci vám, drazí mladí: Nemějte strach z Krista! On nic neodnímá a dává všechno. Kdo se dá Jemu, dostane stonásobně. Ano, otevřete, dokořán rozevřete brány Kristu – a najdete pravý život. Amen.