aneb: dokonalé dodržování práva je za těchto okolností dokonalým bezprávím...
Poslední vánoce 20. století proběhly pro mnoho Čechů ve znamení újmy. Šlo o újmu televizní, zpravodajskou, ale spojenou s řadou dalších zmatků. Češi s vypěstovanou televizní závislostí - a těch je u nás při nejmenším stejně vysoké procento, jako v jiných zemích - to nesli velmi nelibě. Jedni mluvili o loutkách, manipulovaných sekretariáty vládních partají, druzí rovnou o vzpouře, o puči, srovnatelném s únorem 48. V tomto okamžiku (2. ledna 2001) ještě není jasné, do čeho celý spor nakonec vyústí, možná to ale na něm není ani to nejdůležitější.
Argumentace obou stran je zčásti logická a přijatelná, zčásti pochybná. Velice podezřele působí to, co na obou stranách zůstává nevysloveno. Žijeme v postkomunistické zemi, kde má vyjma dětí školou povinných kdekdo pošramocenou minulost a tak se diskuse stočila na otázky osobní. Protože je naše důvěra v právo, zákony, jejich dodržování a postih těch, kdo je nedodržují, skoro nulová, vyznívají řeči o zákonnosti a právu jako "křoví", což je dnes běžný výraz pro označení jakési dekorace nejrůznějších podfuků. V České televizi všechno začalo v lednu minulého roku výměnou tehdejšího ředitele, Jakuba Puchalského, za Dušana Chmelíčka. Parlament následně odvolal Radu České televize a jmenoval novou. Zákon sice stanoví, že její členové mají být lidé důvěryhodní, na politických stranách nezávislí, ale s tím si nikdo hlavu nelámal: Zákon je jen křoví a vládní strany do rady delegovaly "své lidi". Dokonce přitom ani moc nehleděly na jejich profesionální způsobilost vykonávat funci, do které je dosadily. Kdosi se tenkrát mdle ozval, ale vcelku byl klid - do té doby, než Rada začala z moci svého úřadu úřadovat a 12. prosince vyměnila ani ne rok starého ředitele České televize. Dvě změny na tak důležitém postu v jediném kalendářním roce, to bylo pro mnohé přece jen příliš!
Televizní kauza byla na světě; čišelo z ní pohrdání právem i lidmi a k tomu se ještě ti, kdo si do té doby zákona moc nevšímali, najednou začali ohánět zákony a demokracií nalevo i napravo. Tady je na místě připomenout víc než dva tisíce let staré Ciceronovo Summum ius, summa iniuria: Dokonalé dodržování práva je za těchto okolností dokonalým bezprávím a jedinou instancí, ke které se tady lze odvolat, je svědomí, individuální i společenské. Znevažované svědomí tu najednou stojí jako jediná hráz proti postkomunistické bezuzdnosti. Měl by v něm spoluznít také hlas církve a křesťanů, protože občanské ctnosti spravedlnosti a úcty ke člověku vyrostly v naší civilizaci z křesťanského ideálu a doposud fungují nejbezpečněji právě ve spojení s ním. Co nám všem hrozí, jakmile se mu vzdálíme, to jsme si za jedenáctileté období od pádu komunizmu snad už dostatečně vyzkoušeli.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 2. ledna 2001
Argumentace obou stran je zčásti logická a přijatelná, zčásti pochybná. Velice podezřele působí to, co na obou stranách zůstává nevysloveno. Žijeme v postkomunistické zemi, kde má vyjma dětí školou povinných kdekdo pošramocenou minulost a tak se diskuse stočila na otázky osobní. Protože je naše důvěra v právo, zákony, jejich dodržování a postih těch, kdo je nedodržují, skoro nulová, vyznívají řeči o zákonnosti a právu jako "křoví", což je dnes běžný výraz pro označení jakési dekorace nejrůznějších podfuků. V České televizi všechno začalo v lednu minulého roku výměnou tehdejšího ředitele, Jakuba Puchalského, za Dušana Chmelíčka. Parlament následně odvolal Radu České televize a jmenoval novou. Zákon sice stanoví, že její členové mají být lidé důvěryhodní, na politických stranách nezávislí, ale s tím si nikdo hlavu nelámal: Zákon je jen křoví a vládní strany do rady delegovaly "své lidi". Dokonce přitom ani moc nehleděly na jejich profesionální způsobilost vykonávat funci, do které je dosadily. Kdosi se tenkrát mdle ozval, ale vcelku byl klid - do té doby, než Rada začala z moci svého úřadu úřadovat a 12. prosince vyměnila ani ne rok starého ředitele České televize. Dvě změny na tak důležitém postu v jediném kalendářním roce, to bylo pro mnohé přece jen příliš!
Televizní kauza byla na světě; čišelo z ní pohrdání právem i lidmi a k tomu se ještě ti, kdo si do té doby zákona moc nevšímali, najednou začali ohánět zákony a demokracií nalevo i napravo. Tady je na místě připomenout víc než dva tisíce let staré Ciceronovo Summum ius, summa iniuria: Dokonalé dodržování práva je za těchto okolností dokonalým bezprávím a jedinou instancí, ke které se tady lze odvolat, je svědomí, individuální i společenské. Znevažované svědomí tu najednou stojí jako jediná hráz proti postkomunistické bezuzdnosti. Měl by v něm spoluznít také hlas církve a křesťanů, protože občanské ctnosti spravedlnosti a úcty ke člověku vyrostly v naší civilizaci z křesťanského ideálu a doposud fungují nejbezpečněji právě ve spojení s ním. Co nám všem hrozí, jakmile se mu vzdálíme, to jsme si za jedenáctileté období od pádu komunizmu snad už dostatečně vyzkoušeli.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 2. ledna 2001
