Musí kněz (a i každý jiný pastorační pracovník) všechno vydržet? Stačí mu Boží milost, nebo může potřebovat také psychologa, přátele a pomoc druhých? Polemika, která se rozhořela v polské církvi, otevírá důležité otázky nejen pro kněze, ale pro všechny, kdo slouží druhým.

Utrpení pro kněze, láska pro ostatní?

Polský teolog a básník Jerzy Szymik zveřejnil v týdeníku *Gość Niedzielny* (22. 10. 2026) „Dopis mladému knězi“. S upřímnou snahou povzbudit mladší spolubratry v něm vyzdvihuje věrnost povolání, obětavost a důvěru v Boží milost. Některé jeho formulace však vyvolaly značnou polemiku. Například tvrzení, že životní těžkosti nevyřeší žádná terapie, věda ani rovnováha mezi prací a osobním životem, ale jedině milost. Nebo věta: „Utrpení je pro tebe, láska pro ovce.“

Na text reagovali mimo jiné dominikán Maciej Biskup a varšavský arcibiskup Adrian Galbas. Ten zveřejnil svědectví mladého kněze, kterému v hluboké krizi pomohla modlitba, přátelství i odborná pomoc. V ničem z toho neviděl konkurenci Bohu, ale naopak jeho působení.

Boží milost a lidská pomoc nestojí proti sobě

Jezuita a psycholog Jacek Prusak upozornil na zkušenost jednoho duchovního průvodce kněží: když od zasvěcených osob slýchal, že jim stačí Boží láska, často za těmito slovy nacházel hluboké utrpení. Jistě, Bůh je základem našeho života. Ale neznamená to, že nepotřebujeme druhé lidi. Vždyť i skrze ně k nám Bůh přichází.

Víra nás nezbavuje lidské křehkosti. Kněžské svěcení neodstraňuje psychické obtíže, osamělost ani vyčerpání. A vyhledat odbornou pomoc není projevem slabé víry či selhání v povolání.

Kněz není jen ten, kdo pomáhá

Polemika otevírá ještě hlubší otázku: Jakou představu kněžství vlastně předáváme? Obraz člověka, který musí být vždy silný, dostupný a připravený nést problémy druhých? Nebo člověka, který sám žije z přijetí, vztahů a Boží milosti?

Apoštol Pavel slyšel od Krista: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (srov. 2 Kor 12,9). Slabost tedy nemusí být překážkou povolání. Může se stát místem setkání s Bohem – a také s lidmi, kteří nám pomohou.

Po Velkém pátku přichází vzkříšení

Arcibiskup Galbas povzbudil kněze prožívající dlouhodobou krizi, aby se nebáli požádat o pomoc. A ty, kterým se daří lépe, vyzval, aby před utrpením druhých nezavírali oči ani srdce. To je důležitý vzkaz celé církvi. Také kněží, jáhni, řeholníci a všichni ostatní, kdo se věnují pastoraci, potřebují zakoušet, že nejsou milováni jen pro svou službu a výkon.

Křesťanská obětavost přece neznamená, že na nás samotných nezáleží. A někdy může být právě přijetí pomoci výrazem hluboké důvěry v Boha, který nás nenechává samotné.

Zpracováno na základě podkladů, které redakci dodal P. Josef Hurt - děkujeme

Zdroje - odkazy na původní polemiku: