Josef kardinál BERAN – přehledný životopis

Slova papeže Pavla VI. o kardinálu Beranovi: „Tolik jsem si vážil a měl tak rád vašeho pana kardinála: jeho život byl svědectvím víry a věrnosti k církvi a k rodné zemi. Buďte věrni jeho odkazu, následujte ho. Modlím se za něho i za vaši zemi Československo.“

Josef Beran

* 29. prosince 1888, Plzeň
† 17. května 1969, Řím

- kardinál
- arcibiskup pražský a primas český
- rektor arcibiskupského semináře v Praze
- profesor pastorální teologie na Teologické fakultě UK
- oběť nacistického a komunistického režimu

- 1991 mu prezident Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
- 1998 byl zahájen proces beatifikace
- 2018 byly jeho ostatky přeneseny z Vatikánu do vlasti
 

Plzeňák z chudých poměrů – bohoslovcem v Římě

Josef Beran se narodil v Plzni a pocházel ze sedmi sourozenců. Rodiče vedli své děti k víře v Boha a úctě k Panně Marii, zemským patronům, lásce k vlasti, mateřskému jazyku, přírodě a umění. Na utváření Beranova charakteru se m. j. podílelo i sociální postavení rodiny. Patřila sice k měšťanskému stavu, avšak mzda učitele nestačila pro tak početnou rodinu, takže často zažili hmotný nedostatek. Také z těchto zkušeností pramenil výrazný Beranův rys – materiální nenáročnost a hluboké sociální cítění.

Po maturitě se v roce 1907 s dalšími kandidáty vydal do Říma koleje Bohemicum, která v době rakousko-uherské monarchie sloužila pro bohoslovce z Čech, a to české i německé národnosti

Během studií zapůsobil na Berana m.j. také profesor církevních dějin Brunner, který ve svých přednáškách dokázal na osobnost kněze Jana Husa nahlédnout bez předsudků a zároveň ji představit oproštěnou od českého vlasteneckého balastu. Kam až tyto úvahy dospěly, dosvědčuje desítky let poté Beranův proslov na Druhém vatikánském koncilu, věnovaný tématu svobody svědomí.

V roce 1910 Beran vstoupil jako bratr Tommaso do třetího řádu sv. Dominika, kam ho přijímal sám magistr dominikánů. Pro duchovní vyzrálost a vnitřní sebekázeň byl na kněze vysvěcen již ve čtvrtém ročníku studia. Svěcení přijal v sobotu 10. června 1911 v bazilice sv. Jana v Lateránu a následující den sloužil svou primici v kostele sv. Jana Nepomuckého u České koleje. Svá studia dovršil 26. června 1912 doktorátem teologie. Do vlasti se vrátil koncem června 1912 a 5. července slavil svou plzeňskou primici v katedrále sv. Bartoloměje, kde byl kdysi pokřtěn, biřmován a přijal i první svaté přijímání.

Aktivním knězem na mnoha pozicích

Ve funkci druhého kaplana nastoupil 1. srpna 1912 do Chyše na Žluticku, poté k 1. lednu 1914 se stal kaplanem v Proseku u Prahy a zároveň působil jako katecheta v obecné škole ve Vysočanech.

Již 1. srpna 1914 byl však přeložen do pražské Michle, kde do jeho pastorační péče příslušel také Útulek sv. Josefa pro hluchoněmé dívky v Krči. Zde bojoval s všeobecným předsudkem, že lidé s tímto smyslovým postižením jsou nevzdělavatelní, a radil zdejším sestrám z Kongregace Školských sester de Notre Dame, jak na chovanky působit, aby je dostaly ze sociální izolace. Sestry notredamky  spravovaly také Učitelský ústav u sv. Anny v Praze v Ječné ulici, kam doporučily Josefa Berana jako katechetu. V roce 1925 pak nastoupil na uvolněné místo ředitele škol Kongregace Školských sester de Notre Dame.

Přes značné pracovní nasazení pokračoval v pastoraci útulku v Krči, dojížděl na pražskou periferii do Kobylis mezi sociálně slabé, převzal duchovního vedení Sester Apoštolátu sv. Františka, zpovídal v kostele sv. Matěje v Dejvicích a brzy se stal vyhledávaným zpovědníkem.

Rektorem v kněžském semináři

Beranovy obliby mezi věřícími si všimli představení bohosloveckého semináře a vyzvali jej, aby se ujal role zpovědníka také v seminárním kostele sv. Vojtěcha.

V dubnu 1932 obhájil svou docenturu na Univerzitě Karlově. Na doporučení rektora arcibiskupského semináře v pražských Dejvicích Otto Stanovského se stal v červenci 1933 jeho nástupcem. Kromě práce rektora se dál věnoval seminárnímu kostelu, kde vedl duchovní správu, zpovídal a aktivně se zapojoval do aktivit různých katolických spolků a iniciativ.  Mimo jiné také inicioval liturgické a pastorační kurzy pořádané pro bohoslovce nebo kněze v Čechách i na Moravě.

Pro „děti z ulice“ získal místnost v budově určené pro osamělé ženy a založil zde dětskou besídku, jež měla za úkol podchytit bezprizorní mládež a napravovat chyby způsobené špatnou rodinnou výchovou. Vyvařovalo se zde pro chudé, dobrovolníci pořádali vánoční nadílky apod.

Svou akademickou dráhu zahájil 1. října 1934 jako mimořádný profesor pastýřského bohosloví Teologické fakulty Univerzity Karlovy. V reakci na výzvu Prvního celostátního sjezdu katolíků československých, který se konal v Praze v roce 1935, usiloval Josef Beran o rozvoj idejí Katolické akce v pražském prostředí. Při seminárním kostele založil (skautské) hnutí ministrantů Legio angelica, které vedli bohoslovci z vyšších ročníků. Mnozí členové tohoto hnutí si později zvolili kněžské nebo řeholní povolání a sehráli výraznou úlohu v době útlaku církve za obou totalitních režimů.

V konfliktu s nacistickou ideologií

Josef Beran nastoupil do úřadu rektora v době zjitřeného nacionalismu, který se promítl také do církve. Čeští bohoslovci studující na Teologické fakultě Univerzity Karlovy i jejich němečtí kolegové z Teologické fakulty Německé univerzity měli společný národnostně smíšený seminář v Praze-Dejvicích. Vztahy mezi nimi fungovaly vcelku bez velkých obtíží, až na jaře 1938 se do nich promítly dramatické politické události, v jejichž víru se ocitl i rektor Beran.

Velikonoční svátky trávili bohoslovci u svých rodin, kde němečtí studenti zažili mezi svými krajany masivní podporu Sudetoněmecké strany (SdP) pro nedávné připojení Rakouska k nacistické Říši. Po návratu do semináře se rozhodli vstoupit do SdP, která se tehdy již plně hlásila k nacistické ideologii. Při rozhovoru s rektorem argumentovali, že německý národ se s tímto hnutím ztotožnil a kněží nemohou zůstat stranou, aby s národem neztratili kontakt. Znepokojený pražský arcibiskup Karel kardinál Kašpar informoval nunciaturu a do řešení situace se nakonec vložil papež Pius XI., který rozhodl, že němečtí bohoslovci posledního ročníku nedostanou souhlas ke kněžskému svěcení. K jejich vysvěcení nakonec došlo až poté, co vystoupili z SdP a slíbili, že napříště budou postupovat v souladu s učením církve a odporovat každému protikřesťanskému světonázoru.

Obsazení českého a moravského vnitrozemí nacistickým Německem 15. března 1939 a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava zásadně zasáhlo do života celé české společnosti. Teologická fakulta i seminář sice v prvních měsících pokračovaly v běžné činnosti, brzy se však objevily závažné těžkosti. Od září 1939 čelil rektor Beran zájmu německé armády o budovu semináře a musel řešit i problémy se zásobováním.

Rektor Beran, který musel zajistit základní potřeby i bezpečí studentů, se do domácího odboje nezapojil, avšak gestapo dobře vědělo o jeho působení v semináři před záborem československého pohraničí a následně v době okupace. Navíc patřil ke katolické inteligenci, studoval v Římě a jako oblíbený kněz měl velký vliv na věřící. Proto se na něj gestapo zaměřilo, několikrát ho povolalo k výslechu, přičemž mu vyhrožovalo zatčením.

Zatčen gestapem a odeslán do Dachau

Po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 zahájili Němci brutální odvetná opatření. Ještě téhož dne začalo masivní zatýkání českých vlastenců a ráno 6. června přišlo gestapo také pro mons. Berana přímo do seminárního kostela.

Po výslechu v jeho centrále v Petschkově paláci byl převezen do pankrácké věznice, kde byl vězněn do 1. července 1942, přičemž předpokládal, že během několika dnů bude popraven. Přestože sám zažíval těžké chvíle nejistoty, snažil se druhým dodávat naději – jak později dosvědčovali jeho spoluvězni..

Na rektora Berana byla uvalena ochranná vazba a z Pankráce ho eskortovali do policejní věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti, kde bylo násilí všudypřítomné. Nesnesitelné byly také podmínky života. V přeplněných celách vězni spali na tříposchoďové palandě až po třech na jedné pryčně. Baráky byly zavšivené a v rohu cely stál přetékající záchod. Při nedostačující stravě museli vězni těžce pracovat. Po dvou měsících následoval 31. srpna 1942 transport z Terezína do koncentračního tábora Dachau, kam dorazil 4. září a byl zařazen do kategorie politického vězně s registračním číslem  35.844.

V lednu 1943 vypukla v táboře epidemie břišního tyfu. František Štverák si všimnul, že Josef Beran spal v mrazech pouze pod jednou dekou, neboť druhou dal nemocnému italskému knězi. Ještě toho dne pro něj za cigarety vyměnil druhou přikrývku, ale Josef Beran měl večer zase pouze jednu. Neměl dvě ani tehdy, když mu sehnal další, protože pokaždé je dal někomu, kdo byl v jeho očích potřebnější. Tyfová epidemie se brzy začala vymykat kontrole a také Josef Beran onemocněl. Z táborové nemocnice se vrátil až po několika týdnech velmi zesláblý a vážil pouhých 45 kilogramů.

Později byl v Dachau přiřazen na práci písaře v kanceláři, kde ze statistik tajně opisoval údaje o vězních a předával je dál k uschování. V té době se seznámil s německým pallotinským knězem Richardem Henkesem (jehož proces svatořečení momentálně probíhá). Pojilo je upřímné přátelství a večer po práci se scházeli ke společné modlitbě. P. Henkes se chtěl procvičovat v češtině, a proto zažádal o přeřazení na blok 17, obývaný převážně českými vězni. Na bloku rozděloval jídlo a za druhé tyfové epidemie se zde staral o nemocné a zaopatřoval umírající. Josef Beran ve funkci písaře rozepisoval porce jídel pro pracovní komanda a s P. Henkesem našli způsob, jak přilepšit strádajícím vězňům.

Mons. Beran strávil v nacistických věznicích tři roky. Podle svědectví spoluvězňů různých národností se vyjímal nezištnou pomocí a laskavostí. Při všudypřítomné hmotné nouzi nezištně rozdal, co mohl, nezoufal si ani nestěžoval, ale plně se vydal do rukou Božích. V paměti zúčastněných zůstaly jeho promluvy při tajných konferencích českého kněžstva a obětavá ilegální pastorace mezi vězni bez ohledu na jejich národnost. Pro své vědomosti, znalost jazyků, zbožnost, skromnost a zájem o pastoraci v zahraničních diecézích se těšil vážnosti i u kněží jiných národů, kteří na něj po válce vzpomínali.  Německý kněz Robert Pruszkowski m.j. napsal: „Mým zpovědníkem v Dachau byl rektor pražského semináře dr. Josef Beran. Dbal velmi na vytváření a růst osobnosti a varoval stále před nebezpečím, abychom se uprostřed koncentračního tábora a pod jeho vlivem nerozplynuli v davu a neztratili svoji identitu.“

Po návratu z Dachau v květnu 1945 zůstal Josef Beran nejprve několik dnů u matky v Plzni. Ale už 25. května se vrátil do Prahy ke svým povinnostem rektora.

Biskupem ve složitých poválečných poměrech

Hned se v Praze zapojil do díla: zařizoval prázdninové doučování bohoslovců, sháněl peníze na provoz semináře, prostory i profesorský sbor na prázdninové přednášky.

Dál se věnoval pastoraci při seminárním kostele, práci v Katolické akci a charitě. Už před válkou se zabýval myšlenkou na vybudování Arcidiecézního pastoračního ústředí (APÚ), které mělo sloužit k podpoře a koordinaci pastorace v pražské arcidiecézi v duchu Katolické akce. Celou agendu rozpracoval a koncepčně připravil a již 25. srpna 1945 došlo k ustavení APÚ.

Josef Beran citlivě vnímal poválečnou morální rozkolísanost své vlasti i viditelnou změnu v charakteru státu, který vykazoval prvky pretotalitního systému. Při své práci narážel na nefunkčnost válkou rozvrácených státních institucí, kdy i právo se stalo obtížně vymahatelné. Na české společnosti se po letech německé okupace a teroru projevil mravní úpadek, jenž přispěl k větší toleranci násilného řešení vnitropolitických problémů, ať již ve vyřizování účtů se skutečnými zrádci, tak vysídlením celé německé menšiny do Německa a Rakouska.

Válkou byly zdevastovány rovněž církevní struktury, jejichž obnovu zahájil Pius XII. jmenováním Josefa Berana arcibiskupem pražským. V neděli 8. prosince 1946 přijal v katedrále sv. Víta v Praze biskupské svěcení. Tentýž den vydal nový arcibiskup svůj první pastýřský list, jehož krátkým obsahem byla homilie k svátku Panny Marie, jíž zasvětil sebe i svou arcidiecézi. V závěru pastýřského listu vyhlásil své biskupské heslo „Eucharistia et labor“.

Stanul v čele biskupské konference a začal řešit palčivé církevně-politické problémy. Spolu s ostatními biskupy vypracovali memorandum adresované vládě, v němž se ohradili proti prosazování monopolu státního školství, snahám rušit církevní svátky a zavádět pracovní neděle.

V roce 1947 uspořádal nejvýznamnější náboženskou událost, oslavy 950. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha. Z jeho rozhodnutí putovala světcova lebka po českých a moravských diecézích, aby požehnání sv. Vojtěcha přispělo k obnově mravnosti a statečnému následování Krista. Tato hluboce náboženská událost měla v celé zemi mimořádný ohlas.

První oficiální návštěvu Vatikánu ve funkci arcibiskupa vykonal 8. února 1947. Při soukromé audienci požádal Pia XII. o vysílání Vatikánského rozhlasu v českém a slovenském jazyce a ten mu ochotně vyhověl.

Na počátku února 1948 se z podnětu arcibiskupa Berana konalo v Praze ekumenické shromáždění zástupců křesťanských církví v Československu, kteří tak společně demonstrovali úsilí za mír a náboženskou svobodu. Bylo to poprvé od husitských válek, kdy se setkali delegáti různých křesťanských církví a shodli se na společném prohlášení.

Další z úkolů, jež si arcibiskup stanovil, bylo oddělení církve od politického katolicismu, který kritizoval za překračování hranic mezi politikou a oblastí, do níž jeho kompetence nesahají.

Josef Beran a Sudetští Němci

Nejzávažnějším problémem, který musel jako arcibiskup řešit, bylo vysídlení německé menšiny.

Mons. Beran nastoupil do svého úřadu v době, kdy státem organizované vysídlení bylo oficiálně  ukončeno, fakticky však pokračovalo dál. V březnu 1947 poskytl rozhovor švýcarskému listu Die Tat, v němž se vyjadřoval k situaci místní církve, k jejímu soužití s komunistickou stranou apod. Největší rozruch však způsobila jeho slova k poválečnému vysídlení německého obyvatelstva, jež byla později – to se již arcibiskup nacházel v internaci – propagandisticky využívána k Beranově kritice ze strany některých sudetoněmeckých představitelů. Ke spornému textu mu bylo umožněno se vyjádřit teprve po dvaceti letech v Římě. Tam poskytl své vysvětlení katolické tiskové agentuře, poté přetištěné v exilovém časopise Čechoslovák: V listě Die Tat byla totiž jeho odpověď špatně podána. Novinář se ho dotazoval, zda arcibiskup soudí, že vysídlení Němců odstranilo stálý politický dynamit, který by mohl kdykoli později opět vést k výbuchu. Na to odpověděl tak, že vysídlení (které bylo v r. 1947 už téměř zcela zakončené) jistě je s to odstranit nebezpečnou situaci. Tato odpověď ale byla překroucena tak, jako by se dr. Beran přimlouval za vysídlení nebo dokonce k němu dal podnět. Takový výklad jeho slov, který mu byl přisuzován i v jiných případech, byl však zcela v rozporu s jeho celkovými postoji…

V souladu se svými postoji se totiž arcibiskup naopak snažil autoritou svého úřadu bojovat proti zločinům a svévoli, kterých se někteří vykonavatelé nuceného vysídlení v praxi dopouštěli. Současně státní orgány upozorňoval na případy, kdy byli lidé zatýkáni pro bezdůvodná udání, protizákonně drženi ve vazbě a surově týráni. Osobně reagoval i na dopisy poškozených a intervenoval v jejich prospěch.

V září 1948 (tedy již po komunistickém puči) pak přijel arcibiskup Beran biřmovat děti do sběrného tábora v Lešanech, kde čeští Němci čekali na odjezd do Německa. V té době už nebylo vůbec samozřejmé se veřejně přihlásit k myšlence smíření a k nutnosti odpuštění jako základu budoucí koexistence národů. To vyžadovalo odvahu a vysoký morální kredit, podpořený vlastním utrpením Josefa Berana v koncentračním táboře. Arcibiskup Beran zde vystoupil jako kněz, který dokázal oddělit církev od nacionalismu a nadřadit mu křesťanské hodnoty.

Komunistický puč v roce 1948

K vnitropolitické krizi v únoru 1948 se arcibiskup Beran vyjádřil v pastýřském listu, začínajícím slovy „Nemlč, arcibiskupe, nesmíš mlčet!“. Apeloval v něm na dodržení právního řádu a zachování zásad demokracie při řešení společenských problémů. Jeho výzva však zanikla v převratových událostech, kdy moc v zemi převzali komunisté. Vztah církve a státu se dostal do nové roviny. Představitelé komunistické vlády nejprve prohlašovali, že mají zájem na zachování dobrých vztahů s církví. Ve skutečnosti z ní chtěli vytvořit národní církev odtrženou od Vatikánu, která by sloužila novému režimu jako převodová páka k ovládání katolíků.

Po abdikaci Edvarda Beneše na úřad prezidenta v červnu 1948 byl zvolen na jeho místo generální tajemník komunistické strany Klement Gottwald. Ten se obrátil na pražského arcibiskupa se žádostí, aby se na počest prezidentské volby sloužilo v katedrále sv. Víta slavné Te Deum, jak tomu bylo zvykem za první republiky. Arcibiskup Beran mu vyhověl, ale druhý den vydal veřejné prohlášení, které jednoznačně deklarovalo, že slavnostní bohoslužba neznamená vyjádření podpory novému režimu.

Přes veřejné sliby komunistické vlády se biskupové v následujícím roce již potýkali s perzekucí církve a snahou o její ovládnutí. Arcibiskup Beran připodobnil represe vedené proti církvi v letech nacismu k současné situaci. Mediální dehonestační kampaní a „spontánními“ rezolucemi vytvářela komunistická vláda tlak nejen na arcibiskupa, ale také na Svatý stolec, od něhož očekávala, že se „hlasu lidu“ podvolí a arcibiskupa odvolá.

Biskupům zbýval již poslední komunikační prostředek s věřícími – pastýřský list s názvem „Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“, určený ke čtení v kostelech v neděli 19. června 1949 na svátek Božího Těla. Biskupové v něm seznámili věřící s perzekucí, již stát rozpoutal proti církvi.

V předvečer svátku Božího Těla arcibiskup Beran naposledy svobodně promluvil k věřícím v klášterním kostele na Strahově. Druhý den se bohoslužby v katedrále sv. Víta zúčastnilo mnoho příslušníků tajné policie StB a komunistických ozbrojených Lidových milicí, aby arcibiskupovi zabránili v přečtení uvedeného pastýřského listu. Do katedrály byli vpuštěni pouze kněží a bohoslovci a s nimi se podařilo proklouznout dovnitř jen několika laikům. V obavě, že nebude moci přečíst celý text, zvolal arcibiskup to nejdůležitější: Drazí v Kristu! Jsou zde mezi vámi provokatéři. Nedejte se nikým vyprovokovat! Jsou vám před katedrálou rozdávány „Katolické noviny“. Já prohlašuji, že to nejsou katolické noviny, právě tak jako „Katolická akce“ není katolickou akcí.

To byla slova, na která provokatéři čekali, ozval se dupot a provolávání hanby. Situaci zachránil varhaník, jenž v té chvíli začal hrát státní hymnu a po ní svatováclavský chorál, který umlčel pokus o zpěv Internacionály.

16 let internace

Na arcibiskupství již na Berana čekala StB a od tohoto dne se Josef Beran ocitl v domácím vězení. Většina zaměstnanců arcibiskupství byla okamžitě propuštěna a na jejich místa nastoupili příslušníci StB, kteří ho hlídali doslova na každém kroku.

Brzy se ukázalo, že izolování arcibiskupa v paláci je pro režim nevyhovující, a tak vláda rozhodla o další formě internace. Arcibiskup byl 7. března 1951 vyzván k rezignaci, kterou odmítl. Na základě toho s ním bylo zavedeno správní řízení, které jej „odsoudilo“ k finanční pokutě a internaci na přikázaném místě. Arcibiskup pokutu zaplatil a proti internaci se odvolal, avšak odvolání bylo ještě téhož dne zamítnuto. V nočních hodinách byl eskortován do letního sídla pražských arcibiskupů v Roželově u Rožmitálu, kde s ním internaci sdílely tři sestry dominikánky – zdravotnice, pečovatelka a kuchařka. Strávili zde pouhých čtrnáct dnů, neboť k nelibosti režimu za Josefem Beranem přicházely stovky poutníků. V noci 2. dubna 1951 arcibiskupa i řeholnice eskortovali do Růžodolu u Liberce. V autě si museli lehnout na zadní sedadla a přehodili přes ně deku, aby je nikdo nezahlédl. Od tohoto okamžiku kromě nejvyšších představitelů ÚV KSČ a dozorců z řad StB nikdo nevěděl, zda Josef Beran ještě žije a kde se nachází.

Internovaní museli snášet podmínky, které se podobaly zostřenému vězeňského režimu, navíc s úplnou izolací od vnějšího světa, soustavným sledováním a odposlechem jejich komunikace. Každé dvě hodiny se jich strážci ptali, co dělají. Podle výpovědi sester byly dva roky strávené v Růžodolu velmi těžké, kdy trpěly ztrátou soukromí, ponižováním a hladem.

Komunistům nestačila pouhá arcibiskupova internace, chtěli mu vzít i jeho důstojnost. Centrála StB v Praze připravila akci s krycím názvem „Josef “, jejímž cílem bylo nafilmovat arcibiskupa v milostných scénách s řeholnicí. Celá akce byla zahájena v létě 1951, kdy StB rozšířila odposlouchávací zařízení a vytvořila další skryté otvory v pracovně, ložnici, koupelně a kapli.

Před „natáčecími dny“ byly arcibiskupu Beranovi a řeholnici podány do čaje a polévky afrodiziaka. Po několika neúspěšných pokusech o natočení milostných scén došlo 18. listopadu 1952 k dekonspiraci samotným arcibiskupem. Poté bylo od tajného filmování upuštěno a v provozu zůstal jen stálý odposlech a běžná šikana.

Dalším místem internace se stala Myštěves, kterou od 17. dubna 1953 sdílel arcibiskup Beran s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem a brněnským biskupem Karlem Skoupým. Na čas přibyl také slovenský biskup rožňavské diecéze Róbert Pobožný. Došlo rovněž k výměně řeholního personálu, kdy o biskupy nyní pečovaly dvě sestry z Kongregace Nejsvětější svátosti a sestra z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Řeholnice byly vystaveny soustavnému nátlaku, aby vystoupily z řádu, čemuž ale v průběhu let podlehla pouze jedna sestra, jež se rozhodla vrátit do civilního života. Ještě nějaký čas zde působila jako civilní zaměstnankyně a její chování vůči Josefu Beranovi bylo plné zloby a opovržení. Její pohrdání a ústrky trpělivě snášel a vytrvale se za ni modlil.

Dům, celodenně hlídaný stráží se psy, byl stále zamčený a možnost pobytu na čerstvém vzduchu skýtal v odpoledních hodinách jen úzký dvorek obehnaný vysokou dřevěnou ohradou. Kromě toho internované sužovala především zima a nedostatek vody. Po roce byli biskupové Hlouch, Skoupý a Pobožný přemístěni na jiné místo. K dalšímu stěhování arcibiskupa Berana došlo 20. prosince 1957, a to do internačního objektu v Paběnicích u Čáslavi, kde se opět setkal s biskupy Karlem Skoupým a Josefem Hlouchem a sestrami dominikánkami. Po čase do jejich společenství přibyl na měsíc i slovenský biskup spišské diecéze Ján Vojtaššák.

Největší obtíže zde měli opět s pitnou vodou, přičemž stravování bylo lepší a nově také mohli přijímat potravinové balíčky od dobrodinců a z klášterů. Okna měli zabílená, aby je snad někdo nezahlédl, a navíc zatlučená, takže se nedala otevřít. Většinu strážných dráždilo modlení a zpěv, proto při bohoslužbách úmyslně pouštěli nahlas hudbu z rádia nebo štvali psy, aby obřad rušili štěkotem.

Už v předchozích internacích vykonával arcibiskup Beran fyzicky náročné práce, které se podepsaly na jeho zdraví. Koncem roku 1959 mu lékař diagnostikoval uskřinutí kýly. Byl převezen do vězeňské nemocnice a zde pod cizím jménem operován. Perfektní práci chirurga pokazil nevhodný kýlní pás, který mu způsobil recidivu, a tak v červnu 1962 se musel stejné operaci podrobit znovu.

Osobní dopis od papeže Jana XXIII.

Arcibiskup Beran se ocitl 28. května 1961 mezi prvními šesti „zapomenutými vězni“, o nichž psal anglický právník Peter Benenson ve svém článku The Forgotten Prisoners. Tisíce čtenářů z celého světa žádali po československé vládě propuštění arcibiskupa Berana a v kampaních za propuštění arcibiskupa pak pokračovala nově vzniklá Amnesty International.

V paběnické internaci oslavil arcibiskup Beran 50. výročí kněžského jubilea. Osobní dopis Jana XXIII., datovaný 30. května 1961, se vrátil zpět do Říma s poznámkou – nedoručitelné. Blahopřání českému primasovi pak přetiskly vatikánské noviny  L’Osservatore Romano:

„Nechť tě sílí vědomí, žes jednal správně. Do nynější situace tě nepřivedl žádný přečin, nýbrž tvoje statečnost. Nebude nadarmo a bez užitku nečinnost a utrpení, k němuž tě donutili, nespravedlnost, kterou trpíš, nezasloužený trest, který na tebe uvalili. Pšeničné zrno se sice rozpadne v zemi, ale pak vydá klas a dozraje ve zlatou žeň.“

V květnu 1962 zaslal papež arcibiskupu Beranovi pozvání na II. vatikánský koncil, avšak komunistická vláda mu odjezd nepovolila. Po roce se situace s doručováním korespondence zlepšila a Josef Beran dostal od papeže Jana XXIII. breviář, vázaný v červené kůži, s datem 8. prosince 1962 a osobním přáním: Gaudium in pace – Radost v pokoji.

Komunisty nuceně penzionován

V květnu 1963 umožnila vláda arcibiskupu Beranovi setkání s vatikánským vyjednavačem Mons. Agostinem Casarolim. Hovořili spolu o situaci církve a osudu arcibiskupa Berana a jemu svěřené arcidiecéze. Poté, co dostal povolení od papeže Pavla VI., podepsal arcibiskup Beran 5. října 1963 Slib věrnosti republice a současně prohlášení, že nebude vykonávat úřad pražského ordináře.

Následně byl komunisty penzionován, postaven mimo aktivní službu s určeným místem pobytu v Mukařově u Říčan, kde zažíval nejmírnější internační režim. Jako řadový farník mohl chodit do místního kostela na mši a většinou dostával i svou poštu. Lidé se o jeho pobytu brzy dověděli a začaly za ním proudit davy z celé země. Pro režim to byl signál, že na něj ani po tolika letech lidé nezapomněli. Po Velikonocích arcibiskup znovu onemocněl a koncem dubna mu v nemocnici diagnostikovali rozedmu plic.

Kardinál a vyhnanec

Ani tento špatný zdravotní stav nezabránil jeho dalšímu přemístění do nového internačního místa, kterým se od 2. května 1964 stal obtížně přístupný Radvanov nedaleko Mladé Vožice. Zde ho v polovině ledna 1965 zastihl dopis z vatikánského Státního sekretariátu se sdělením, že 22. února 1965 ho papež Pavel VI. jmenuje kardinálem.

Odchodu Josefa Berana do Říma předcházela řada složitých jednání mezi zástupci Svatého stolce a komunistickou československou vládou. Začátkem února 1965 nejužší komunistické vedení rozhodlo, že mu odjezd umožní, ovšem bez možnosti návratu. Arcibiskup tak byl postaven před skutečnost, že bude muset přijmout nucený exil. Jeho nástupcem se měl stát (tehdy) komunistickému režimu povolný biskup František Tomášek.

Arcibiskup, jehož odjezd ze země byl přísně utajen, opouštěl Prahu narychlo. Přílet arcibiskupa Berana do Říma se ale stal světovou senzací a jeho fotografie zaplnily titulní stránky všech novin a časopisů. Z letiště Josef Beran zamířil do české koleje Nepomucenum, která se mu stala novým domovem. Již druhý den jel na soukromou audienci k papeži Pavlu VI., kde se mu dostalo mimořádného přijetí. Následně byl pak jmenován kardinálem.

Působení v cizině a proslov na koncilu

Předpoklad komunistů, že se Josefa Berana vyhoštěním nadobro zbavili, se záhy ukázal jako mylný. Kardinál si na nové prostředí i podmínky práce rychle zvykl: udržoval rozsáhlou korespondenci, promlouval k věřícím z Vatikánského rozhlasu, přijímal návštěvy i pozvání do farností po celé Itálii, přičemž sílu čerpal z ustavičné modlitby.

Koncem dubna 1965 se kardinál Beran vydal na svou první zahraniční cestu do Mnichova, kde 1. května předsedal bohoslužbě k 20. výročí osvobození vězňů koncentračního tábora Dachau.

V polovině září 1965 začalo závěrečné zasedání II. vatikánského koncilu, na němž kardinál Beran pronesl příspěvek na obhajobu náboženské svobody, který znamenal mj. výrazný posun ve vnímání české reformace. Požadoval, aby náboženská svoboda a svoboda svědomí byly bezvýhradně respektovány, protože jejich porušování vede ke lži, přetvářce, nemorálnímu jednání a je hlavní překážkou nastolení míru. Těžké postavení katolické církve v komunistickém Československu chápal jako následek chyb, které byly v minulosti jejím jménem spáchány.

Ztracenou vlast kardinálu Beranovi částečně nahrazovali čeští krajané rozptýlení po světě. Věnoval jim velkou pozornost, včetně pastorace mezi mládeží. Přestože poslání jeho pastorační cesty bylo nepolitické, stala se manifestací za nezávislé a demokratické Československo.

Po návratu do Říma založil České náboženské středisko Velehrad, které zastřešovalo dosud roztříštěné české katolické organizace v exilu a dalo jim jednotné vedení. Poutní dům Velehrad, dodnes sloužící poutníkům. Beran zajistil rovněž tisk náboženské literatury pro katolíky za železnou oponou.

Události Pražského jara, které přinesly naději na politickou změnu v Československu, se promítly také do vztahu státu a Svatého stolce. Započalo další kolo jednání a v té souvislosti opět ožil případ Josefa Berana, jenž byl stále arcibiskupem pražským, toho času v nuceném exilu. Kardinál Beran toužil zbytek svého života prožít doma a politickou reformu režimu přivítal s nadějí na návrat, první krok však musel udělat komunistický stát.

Nemoc a úmrtí

V létě 1968 mu byla odhalena rakovina a lékaři mu dávali mu jen několik týdnů života. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa následovala mohutná vlna uprchlíků ze země. Kardinál Beran i přes svou nemoc zmobilizoval své kněžstvo, aby exulantům všemožně pomohlo v uprchlických táborech v záchytných zemích. Opět se projevil jeho cit pro lidi v krizových situacích, když sám skrze finanční pomoc i osobní intervence pomáhal uprchlíkům získat azyl v Itálii nebo urychlit jejich transfer do dalších států.

V neděli 29. prosince 1968, kdy kardinál Beran oslavil 80. narozeniny, mu osobně při audienci poblahopřál papež Pavel VI. Zbývající měsíce života trávil většinu času v kapli koleje Nepomucenum.

V sobotu 17. května 1969 ráno se ještě zúčastnil mše, ale bylo zřejmé, že je na pokraji sil. Krátce před desátou hodinou obdržel svátost pomazání nemocných. Jakmile se papež Pavel VI. dozvěděl o jeho zhoršeném zdravotním stavu, okamžitě se rozjel do Nepomucena. Krátce před jeho příjezdem však kardinál Beran zemřel. Papež ho políbil na čelo a u jeho lůžka se pomodlil. Potom se obrátil na přítomné kněze a bohoslovce:

„Tolik jsem si vážil a měl tak rád vašeho pana kardinála: jeho život byl svědectvím víry a věrnosti k církvi a k rodné zemi. Buďte věrni jeho odkazu, následujte ho. Modlím se za něho i za vaši zemi Československo.“

Následujícího dne proběhl v Nepomucenu oficiální obřad uložení do rakve a 21. května večer byla rakev přenesena do baziliky sv. Petra, kde se druhý den konaly pohřební obřady. Zádušní mši sloužil pražský administrátor mons. František Tomášek, přičemž po rekviem se v apsidě objevil papež Pavel VI. se svým doprovodem. Jeho přítomnost znamenala velké vyznamenání, neboť podobná pocta byla prokázána jen několika málo kardinálům v dějinách.

Komunisté se Berana báli i po smrti – pohřben ve Vatikánu

Charismatického kardinála Berana se komunistický režim bál i po jeho smrti. Nereagoval na výzvy, aby jeho ostatky byly převezeny do vlasti, neboť podle analýzy československé rozvědky by jeho pohřeb představoval hrozbu pro režim. Existovaly obavy, že pokojný obřad přeroste v mohutné občanské nepokoje většího rozsahu než při pohřbu Jana Palacha. Proto papež Pavel VI. rozhodl, že ostatky kardinála Berana budou uloženy v kryptě baziliky sv. Petra ve Vatikánu.

V roce 1998 byl v pražské arcidiecézi zahájen proces beatifikace arcibiskupa pražského a primase českého Josefa kardinála Berana. V prosinci 2017 byl Vatikán požádán, aby umožnil návrat ostatků kardinála Berana do vlasti a došlo tak k naplnění jeho testamentu. Papež František tento hlas vyslyšel a ve čtvrtek 19. dubna 2018 se ve Vatikánské bazilice uskutečnil obřad translace ostatků kardinála Berana. 23. dubna pak byly uloženy do nového sarkofágu v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

V roce 1991 udělil prezident Václav Havel kardinálu Josefu Beranovi Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Na mnoha místech byly po kardinálu Beranovi pojmenovány ulice a vzniky různé pomníky a sochy. Jedna z nich byla instalována v roce 2009 před pražským kněžským seminářem v Thákurově ulici.