Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

30. 11. 1999

Ke 40. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy

Šíření komunismu byla jen jedna ze zástěrek zakrývajících touhu ruského imperialismu rozšiřovat svou říši a moc. Na tom, jak vidíme názorně na ruském vpádu do Gruzie, nezměnil nic ani rozpad Sovětského svazu, ani pád komunismu.
 
Letošnímu kulatému – čtyřicátému - výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 nečekaně dodaly naléhavé aktuálnosti ruské tanky v Gruzii. Výroční den, 21. srpen, totiž evokuje v paměti především tanky v ulicích československých měst. V Praze to byly tanky sovětské a já si přesně vybavuji pocit, jaký jsem při pohledu na ně měla, a který dodnes nedokážu úplně vyjádřit. Měla jsem dojem, že celý můj dosavadní život a svět ve kterém jsem žila, v jediné chvíli zmizel, a že žiju v úplně jiném světě, ve kterém bude všechno vypadat jinak. Byla jsem tehdy studentkou filozofické fakulty a o možnosti nějakého sovětského zásahu jsme s kolegy diskutovali, ale všechny ty diskuse mi připadaly spíš teoretické, tanky v pražských ulicích jsem si prostě nedovedla představit.

Československo samozřejmě bylo v té době součástí komunistického bloku, sovětská moc v něm byla přítomná i bez těch tanků a vojenských posádek, vykonávali ji naši vlastní spoluobčané, ale ta část mé generace, ke které jsem patřila, ji příliš nevnímala. Narodili jsme se po válce, a pokud se v rodině nebo blízkém okolí nevyskytoval někdo přímo postižený represemi, vlastně jsme moc dobře nevěděli, v čem žijeme, mnozí z nás o tom doma nic neslyšeli, a ve škole přirozeně také ne. Teprve jsme se to dozvídali. V šedesátých letech, kdy jsme dospívali, se sešněrovaná společnost uvolňovala, cenzura povolovala, a na jaře a v létě 1968 přišel úplný výbuch svobody a informací.

Hodně se proměnilo společenské klima, lidé veřejně diskutovali o věcech, o nichž se donedávna nemluvilo, anebo jen v úzkém soukromí, a občas to vypadalo, že je politikou prosyceno doslova všechno. Po příjezdu tanků společenská aktivita ještě vzrostla a několik prvních srpnových okupačních dnů paradoxně přineslo největší svobodu. Spontánní nenásilné protesty měly obdivuhodný rozsah a přestože bylo jasné, že demokratizační proces bude zřejmě odsouzen k zániku, či se přinejmenším pozastaví, společnost žila naplno.

Následovala smutná kapitola československých dějin, kterou příznačným komunistický newspeak nazval normalizací. Bylo opravdu žalostné sledovat, jak mnozí, ba většina z těch, kteří se ještě v srpnu dušovali, že se nevzdají reformních snah, postupně upouštějí od svých slavnostních slibů, jak slevují z dřívějších ideálů a vycházejí vstříc sovětským požadavkům. Možná i požadavkům nevyřčeným, protože v jiných státech komunistického bloku a dokonce ani v Sovětském svazu už v té době neplatil tak striktní zákaz zaměstnání pro lidi s odlišnými politickými názory. Stovky zakázaných spisovatelů, tisíce propuštěných novinářů, vysokoškolských učitelů a dalších intelektuálů, přísné slídění po tom, aby ti, kdo poslušně neprojevili souhlas s okupací a neprohlásili ji za bratrskou pomoc, zmizeli z veřejného prostoru. Zášť nových pánů k lidem, kteří nepopřeli své přesvědčení, šla tak daleko, že se z veřejných knihoven hromadně vyřazovaly a při domovních prohlídkách zabavovaly knihy, které takový neprověřený člověk s rovnou páteří jen přeložil nebo k nim napsal předmluvu.

A co zbylo ze srpna 1968 a z celého pražského jara po čtyřiceti letech? Moc toho není. Tím, po čem většina společnosti tehdy horoucně toužila, byla především svoboda, možnost rozhodovat o vlastních záležitostech a svobodně volit lidi, kteří budou spravovat zemi. To se po listopadu 1989 naplnilo v míře nesrovnatelně větší, než na jakou se zmohly návrhy předkládané komunistickým akčním programem.

Proto má také diskuse, která se o roce 1968 sporadicky vede v českých médiích, zvláštní pachuť trpkosti: velmi často v ní zaznívá názor, že celé Pražské jaro byl jen souboj dvou komunistických klik, který by stejně režim zásadně změnit nemohl. Z jistého pohledu je to pravda, idealisté, kteří doufali, že komunistická strana může společnost řídit ke všeobecné spokojenosti, se mýlili. Nelze ale zapomínat, že jsme měli po dvaceti letech soustavného dušení či aspoň přidušování možnost se nadechnout. Vyšla spousta knih, které léta vycházet nemohly, a média za těch několik svobodných měsíců udělala nesmírně mnoho pro zachování historické paměti společnosti, pro připomenutí našich skutečných kořenů a toho, jak vypadá volná demokratická diskuse. Nebyla žádná náhoda, že desetitisíce lidí uchovávaly noviny z roku 1968 jako vzácnost. Byla to doba, která nám dodala naději do budoucna, chvíle, kdy jsme zažili, že lze existovat důstojně, a ne jen jako rukojmí všemocného státu.

Nynější ruská invaze do Gruzie není stejná jako invaze Varšavské smlouvy do Československa před čtyřiceti lety, v mnoha ohledech se liší. Například v tom, že v srpnu 1968 sem vojáci vlastně nepřijeli bojovat, československá armáda přece byla součástí vojsk Varšavské smlouvy, a tak měli vojáci přísně nařízeno neklást odpor. Škody a oběti, jakkoli tragické, byly spíše náhodné, okupanti neostřelovali mosty ani nebombardovali města, šlo více o demonstraci síly než o ničení a zabíjení.

Na jednu věc, která má trvalou platnost, nás však ruské tanky v gruzínských městech upozorňují velmi naléhavě. Byli jsme tenkrát většinou přesvědčeni, že Sovětský svaz rozhodl o okupaci Československa proto, aby zde uchoval pravověrně komunistický režim. Jen málokdo si tehdy uvědomoval a téměř nikdo neříkal nahlas, že šíření komunismu je jen jedna ze zástěrek zakrývajících touhu ruského imperialismu rozšiřovat svou říši a moc. Na tom, jak vidíme názorně na ruském vpádu do Gruzie, nezměnil nic ani rozpad Sovětského svazu, ani pád komunismu.

Petruška Šustrová
2008

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu z rubriky: Publicistika / Reportáže, reflexe, sloupky

Témata: politika | Rusko

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 17,8-13; Žalm 121; 2 Tim 3,14 – 4,2
Lk 18,1-8

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se mod-lit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…