Drazí přátelé, nebylo mnoho těch, nad jejichž rakví mluvil před svým zvolením na papeže kardinál Ratzinger. Patřil k nim teolog Urs von Balthazar a také v Itálii proslulý otec Giussani, apoštol milánských vysokoškoláků. Snad se hodí na něho krátce vzpomenout. Začalo to tím, že se tento univerzitní profesor teologie setkal ve vlaku se skupinou studentů. Mluvilo se samozřejmě o otázkách náboženských, a pan profesor se nestačil divit.
Ti chlapci znali katechizmové odpovědi, ale o životě z víry mnoho nevěděli. Profesorem Giussanim to tak otřáslo, že se rozhodl opustit univerzitní katedru a věnovat se duchovnímu vedení studentů. A objevil, že nestačí krásné náboženské úvahy, nýbrž že je třeba lidi probudit k prožívání toho, čemu snad věří, ale co je nechává naprosto chladnými.
Křesťanství totiž není mrtvá nauka, nýbrž událost. To, že je v lidské rodině někdo, kdo prožil skutečnou smrt a nyní žije, to mě přece nemůže nechat chladným. Jde přece o klíčovou událost dějin, která nepatří na třetí stránku novin, kde se řeší abstraktní problémy, ale na první stránku, kde se objevují nejzávažnější skutečnosti. Jde o něco, co nikoho nemůže nechat v klidu.
Ti studenti to pochopili a začali podle toho žít. Křesťanství je událost, říkal otec Giussani, která se týká každého z nás. A která se proto musí projevit v celém životě, privátním i společenském. Členové jím založeného hnutí Comunione e liberazione (Společenství a svoboda) proto vstupovali i na pole politické, kde se samozřejmě nestarali o politiku různých stran, nýbrž o to, aby křesťanské zásady pronikly do života celé společnosti. A to i za cenu, že byli někdy i brachiálně napadáni svými marxistickými kolegy.
Základem je tedy vždy událost. Že se na světě objevil inteligentní člověk, to byla přece událost. To, co se událo v minulosti, je také událost, i to, že existuji já. A také to, že jednou zemřu. Hlavní událostí je ovšem vtělení Božího Syna a to, co nazýváme velikonočním tajemstvím. Tato událost přetváří celé dějiny, náš původ, náš život i celou naši věčnost. Lze s tím souhlasit nebo ne, ale událost zůstane vždy událostí. Tedy nejen zbožná úvaha, ale žitá skutečnost. Skutečnost, na které naše existence zcela závisí.
Lze ovšem mluvit i o osobních událostech našeho vlastního života. Třeba to, že jsem kněz, je také událost, výsledek mého osobního setkání se vzkříšeným Kristem. Romano Guardini neměl na začátku svého působení v Mnichově mezi studenty velký úspěch. Sám to přiznává. Mluvil o Ježíšovi, který žil někdy před dvěma tisíci lety, a studenty to mnoho nezajímalo. Pak ho napadlo představit jim Ježíše, který žije dnes, který je každému z nás blízko, a to zabralo. Ne že by nebyl vykládal dvoutisíciletou historii, ale šlo o Krista zmrtvýchvstalého, s nímž i dnes přicházíme do osobního kontaktu.
Zkoumejme tedy, zda i naše hlásání Krista je opravdu živé, postavené na reálných událostech. Já sám se pamatuji, že mé povolání začalo tím, že jsem najednou objevil, že vzkříšený Pán je skutečně v eucharistii, že je mi blízko, že se mohu stát jeho důvěrným přítelem. To nebyla krásná slova, ani pouhé úvahy, to bylo setkání s ním, skutečná událost.
Ta největší událost, která se týká osobně mne, přijde dík mému věku, zřejmě už brzy: mé setkání se vzkříšeným Pánem v den mé smrti. „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme.“ To bude, panečku, událost! Už se na ni těším.
(Úvodní slovo biskupa k internímu měsíčníku pro duchovní ACAP 9/2005)
Křesťanství totiž není mrtvá nauka, nýbrž událost. To, že je v lidské rodině někdo, kdo prožil skutečnou smrt a nyní žije, to mě přece nemůže nechat chladným. Jde přece o klíčovou událost dějin, která nepatří na třetí stránku novin, kde se řeší abstraktní problémy, ale na první stránku, kde se objevují nejzávažnější skutečnosti. Jde o něco, co nikoho nemůže nechat v klidu.
Ti studenti to pochopili a začali podle toho žít. Křesťanství je událost, říkal otec Giussani, která se týká každého z nás. A která se proto musí projevit v celém životě, privátním i společenském. Členové jím založeného hnutí Comunione e liberazione (Společenství a svoboda) proto vstupovali i na pole politické, kde se samozřejmě nestarali o politiku různých stran, nýbrž o to, aby křesťanské zásady pronikly do života celé společnosti. A to i za cenu, že byli někdy i brachiálně napadáni svými marxistickými kolegy.
Základem je tedy vždy událost. Že se na světě objevil inteligentní člověk, to byla přece událost. To, co se událo v minulosti, je také událost, i to, že existuji já. A také to, že jednou zemřu. Hlavní událostí je ovšem vtělení Božího Syna a to, co nazýváme velikonočním tajemstvím. Tato událost přetváří celé dějiny, náš původ, náš život i celou naši věčnost. Lze s tím souhlasit nebo ne, ale událost zůstane vždy událostí. Tedy nejen zbožná úvaha, ale žitá skutečnost. Skutečnost, na které naše existence zcela závisí.
Lze ovšem mluvit i o osobních událostech našeho vlastního života. Třeba to, že jsem kněz, je také událost, výsledek mého osobního setkání se vzkříšeným Kristem. Romano Guardini neměl na začátku svého působení v Mnichově mezi studenty velký úspěch. Sám to přiznává. Mluvil o Ježíšovi, který žil někdy před dvěma tisíci lety, a studenty to mnoho nezajímalo. Pak ho napadlo představit jim Ježíše, který žije dnes, který je každému z nás blízko, a to zabralo. Ne že by nebyl vykládal dvoutisíciletou historii, ale šlo o Krista zmrtvýchvstalého, s nímž i dnes přicházíme do osobního kontaktu.
Zkoumejme tedy, zda i naše hlásání Krista je opravdu živé, postavené na reálných událostech. Já sám se pamatuji, že mé povolání začalo tím, že jsem najednou objevil, že vzkříšený Pán je skutečně v eucharistii, že je mi blízko, že se mohu stát jeho důvěrným přítelem. To nebyla krásná slova, ani pouhé úvahy, to bylo setkání s ním, skutečná událost.
Ta největší událost, která se týká osobně mne, přijde dík mému věku, zřejmě už brzy: mé setkání se vzkříšeným Pánem v den mé smrti. „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme.“ To bude, panečku, událost! Už se na ni těším.
(Úvodní slovo biskupa k internímu měsíčníku pro duchovní ACAP 9/2005)
