Katechumenát jako proces růstu člověka ve víře a v praxi křesťanského života i jako liturgicko-pastorační činnost, řízená biskupem.

Historie

Katechismus katolické církve[1] dělí svátosti do tří skupin a prvou skupinu označuje jako svátosti iniciační (v českém překladu je užito výrazu: „svátosti uvedení do křesťanského života“). Jsou to křest, biřmování a eucharistie. Proces křesťanské iniciace ovšem nespočívá jen v udělení těchto tří svátostí. Po dobu prvních staletí života církve byla běžné, že dospělý člověk, který uvěřil v Krista a chtěl se stát křesťanem, byl připravován na plné uvedení do křesťanského života postupně katechezemi, modlitbami a sžíváním se s křesťany. Teprve potom byl uveden do plného života ve společenství církve křtem, biřmováním a účastí na stolu Páně a následující mystagogií, která uváděla do smyslu tajemství, zejména svátostí. To je doba vzniku katechumenátu, který měl v Římě svůj pevný řád od závěru druhého století. Křest dětí byl v té době doplňující, nikoliv hlavní praxí, pokud šlo o uvádění do křesťanského života. Po řadu století tak bylo v církvi živé vědomí, že cesta k přijetí iniciačních svátostí je procesem, řízeným církví. Tento proces byl regulován, podněcován a podpírán katechumenátem v jeho různých tvarech a formách, jak se v průběhu časů vyvíjely. Když byli v Evropě už prakticky všichni dospělí lidé křesťany, křtily se nadále jen děti a katechumenát pozvolna zanikal.

Rozvoj misií i nová situace v Evropě, kde přibývali dospělí adepti křtu, vyvolal nový zájem o poznání staré praxe katechumenátu. Druhý vatikánský koncil i zde znamenal přelom a v konstituci o liturgii požadoval obnovu katechumenátu dospělých rozčleněného do stupňů a úpravu ritu křtu dospělých s ohledem na zavedení katechumenátu.[2] Tyto požadavky koncilu byly realizovány v novém rituálu: Roku 1972 vyšlo Ordo initiationis christianae adultorum.[3] V roce 1987 vyšel jeho český překlad - Uvedení do křesťanského života.[4] Tak bylo umožněno nejen slavení křesťanské iniciace dospělého podle platných liturgických textů, ale byla tím také otevřena cesta k plnějšímu pochopení procesu iniciace.

Křesťanská iniciace

Poctivé přijetí křesťanství dnes pro dospělého člověka zpravidla představuje změnu kultury života, vstup do nových mezilidských vztahů a opuštění některých dosavadních životních postojů. Má-li se tedy člověk stát křesťanem, nestačí přijmout určitou sumu vědomostí a být pokřtěn, ale znamená to podstatně změnit život. Život podle evangelia je v dnešní společnosti něčím nesamozřejmým. Proto je třeba do něho většinu lidí uvádět postupně, proto mluvíme o „uvedení do křesťanského života“, nikoliv jen o křtu.[5]

Uvedením do křesťanského života se rozumí poměrně dlouhý proces, který začíná „předběžným katechumenátem“ (prekatechumenátem), pokračuje po přijetí adepta do katechumenátu vlastním katechumenátem a vrcholí přijetím iniciačních svátostí, na které navazuje období mystagogie.[6] V tomto procesu je třeba chápat slova „katechumen“ a „katechumenát“ jako stav člověka delší dobu trvající, ve kterém se k němu církev už určitým způsobem hlásí podle dikce Kodexu kanonického práva: „Zvláštním způsobem jsou s církví spojeni katechumeni, kteří totiž vedeni Duchem svatým výslovně žádají o včlenění do ní, a proto tímto přáním a také životem víry, naděje a lásky se spojují s církví, která se již o ně stará jako o své.“[7]

Celý proces uvedení do křesťanského života má dva důležité znaky: postupnost a bohatství přípravných obřadů. Je tedy třeba realizovat tuto cestu v co největší plnosti, jak jí specifikuje liturgická kniha UKŽ. V konkrétním organizování katechumenátu je nutné dbát na zásady, uvedené v úvodu příslušné liturgické knihy, a rozlišovat jednotlivá období a jejich náplň:

Předběžný katechumenát, v němž se adept seznamuje s evangeliem a s církví a dospívá k prvým krokům víry, znamenajícím jeho obrácení se k Bohu. Vrcholí přijetím do katechumenátu.

Katechumenát, určený k úplné katechezi. Zde se uskutečňuje nejen cesta poznání, ale proces obrácení, který umožní katechumenovi změnit život podle evangelia a nastoupit cestu osvobozování od hříchu. Vrcholí zařazením mezi čekatele křtu (vyvolením), kterým se katechumen stává čekatelem na brzkou iniciaci.

Období očišťování a zasvěcování. Je to příprava spíš duchovní než nauková, kryje se zpravidla s postní dobou a vrcholí přijetím iniciačních svátostí.

Mystagogie. Je dobou uvádění do tajemství života z přijatých svátostí.

Stručně lze náplň vyjmenovaných etap popsat také takto: V předběžném katechumenátu se uchazeč nechává od křesťanů poučit - přijímá prvé zvěstování evangelia a znalosti o církvi, které mu umožňují rozhodovat se pro křesťanství. Druhé období začíná vstupem do sboru katechumenů. Je to doba katecheze a zácviku do křesťanské praxe, spojené s určitými obřady (přijetí mezi katechumeny, menší exorcismy, žehnání katechumenů) a vyústí zařazením mezi čekatele křtu. Třetí období je poměrně krátké, kryje se zpravidla s postní dobou. Jeho náplní je očišťování katechumena a zasvěcování do křesťanské praxe (liturgicky: obřad vyvolení, čili zařazení mezi čekatele křtu, skrutinia s exorcismy, svěřování pokladů církve, obřad „effeta“ a mazání olejem katechumenů). Vrcholí přijetím iniciačních svátostí – křtu, biřmování, eucharistie, zpravidla v bohoslužbě velikonoční vigilie. Čtvrté období je obdobím mystagogie a trvá přinejmenším po celou velikonoční dobu. Zde se pokřtěný učí žít s celým duchovním bohatstvím, které mu iniciace otevřela.

Celá cesta křesťanské iniciace nemá vést jen k tomu, aby se člověk křtem křesťanem stal, ale má mu pomoci k tomu, aby chtěl i mohl jako křesťan z víry žít.

Smysl katechumenátu

„Katechumeni jsou uváděni do křesťanského života postupně uprostřed společenství věřících.“[8] Těmito slovy liturgické knihy je neobyčejně jasně a výstižně vyjádřen zásadní cíl a smysl katechumenátu.  Především: nejde pouhou výuku nebo „nácvik“, ale o uvádění do života a to křesťanského. Druhým důležitým bodem je, že jde o uvádění postupné. Je to tedy proces, nikoliv jednorázová záležitost, a má v něm postupováno tak, aby byl postup pro adepta schůdný. A konečně je řečeno, že se toto všechno děje uprostřed společenství věřících. Nejde tedy o akci pouze mezi katechumenem, a tím, kdo ho na přijetí svátostí připravuje, ale o katechumena a společenství věřících, v němž, dodejme, bude po svém křtu žít.

Katechumenát ovšem není jen jakousi delší dobu trvající přípravou ke křtu. Je v jistém smyslu jeho součástí. A křest, kterým katechumenát vrcholí, není také jen jednorázovou událostí.  Kardinál Ratzinger, nynější papež, se o této skutečnosti vyjádřil slovy: „ Na jedné straně …je katechumenát něco docela jiného než pouhá výuka náboženství, je součástí svátosti: nejde jen o předložené poučky, nýbrž o integrující součást samotné svátosti. Na druhé straně svátost není pouhým liturgickým výkonem, nýbrž procesem, dlouhou cestou, která vyžaduje všechnu lidskou sílu, všechen rozum, vůli a mysl.“[9]

Aktéři katechumenátu

Diecézní biskup jako hlava místní církve je tím, kdo nové osoby do církve přijímá, ať už osobně nebo prostřednictvím jiných, ne jen tím, kdo je především biřmuje. Proto má za katechumenát ve své diecézi zásadní odpovědnost. UKŽ pak vyjmenovává, co patří v těchto věcech do jeho kompetence, z nichž jako první je jmenováno „zakládat zřízení katechumenátu a podle potřeby dávat vhodné směrnice“[10] . Zde jakož i na jiných místech je vidět, že katechumenát je chápán jako „diecézní instituce“, nikoliv jen jako příležitostná činnost, proto má mít být tato instituce biskupem zřízena a řízena.

Je-li to možné, je nejlepší konat katechumenát ve skupině, skládající se z katechumenů a křesťanů, která je vedena patřičně připravenou a k tomu biskupem pověřenou osobou, kterou nemusí být kněz[11]. Pokud je katechumen jen jeden, nelze sice skupinu vytvořit ale je žádoucí, aby se katechumen či katechumenka během své přípravy setkali s více křesťany, ne jen s jedním.

Společenství, zpravidla farní (nebo jeho část) by mělo být tou skupinou osob, ve které se bude katechumen připravovat, které poznává jako konkrétní společenství církve, a v němž by měl zakotvit po své iniciaci, ať už bude pokřtěn ve farnosti nebo v katedrále. Zde může být jisté napětí mezi rolí biskupa, který přijímá do katechumenátu, případně uděluje iniciační svátosti, a rolí farního společenství a jeho faráře, v němž se bude katechumen připravovat a kde případně přijme iniciační svátosti. Z hlediska pochopení eklesiologického momentu v iniciaci je důležité akcentovat roli biskupa a širšího společenství věřících, než je pouze farnost nebo nějaké ještě menší společenství křesťanů.  Z hlediska „podmínek růstu“ během katechumenátu a následného zakotvení v konkrétním společenství křesťanů je třeba akcentovat farnost a jejího faráře. Oba tyto prvky jsou nutné současně, jeden nevylučuje druhý. 

Ručitel a kmotr. Tyto dvě role, které předpokládá  UKŽ, mají smysl jen tehdy, jsou-li obsazeny osobami, které jsou funkční. Formální obsazení nemá smyslu. Ručitel může být někdo, kdo jako prvý začal katechumenovi ještě před katechumenátem ukazovat cesty k víře. Má znát katechumena natolik, aby ho byl schopen věrohodně doporučit k přijetí do katechumenátu.

Kmotr by měl být schopen být katechumenovi obecně lidskou i duchovní oporou nejen v katechumenátu, ale i po iniciaci, kdy se bude katechumen dál sžívat s církevní praxí, bude nejspíš procházet krizemi a vynoří se mu řada nových otázek. V neposlední řadě by měl být kmotr člověkem, který se bude za katechumena a potom za novokřtěnce vytrvale modlit.

Členové katechumenátní skupiny. Pro katechumena může být výhodné, když patří do skupiny katechumenů, a to jak při veřejných liturgických akcích tak při seznamování s vírou. Nepřipadá si jako „osamocený, jediný nevědomý a všem na odiv postavený“. Otázky a tápání druhých katechumenů mu mohou pomoci, aby se nestyděl veřejně vyslovit své pochybnosti či námitky. Zkušenosti druhých křesťanů s životem víry mu mohou pomoci, aby viděl křesťanský život v „různém provedení“ a nevnímal ho jen podle vzoru jedné osoby.  Tam, kde je katechumen jeden jediný je užitečné seznámit ho s dalšími křesťany a jim dát příležitost, aby s ním o věcech víry a křesťanského života komunikovali.

Farnost by měla být jakýmsi „polem“, na němž katechumen nejen poroste, ale bude i jako křesťan zrát. Pro jednotlivce je střední a větší farnost samozřejmě nepřehledná, nemůže poznat všechny a se všemi komunikovat. Přesto má být katechumenovi představována jako okruh lidí, mezi něž patří a farnosti má být představen katechumen jako ten, koho farníci přijímají mezi sebe, záleží jim na něm a modlí se za něho. UKŽ na to pamatuje různými liturgickými akcemi, které probíhají při veřejné bohoslužbě a které mají smysl nejen pro katechumena, ale i pro ty, kdo se na bohoslužbě svou účastí a modlitbou podílejí.  

Blízké okolí katechumena (rodina, přátelé, spolupracovníci) má mnohdy nechtěně či nevědomky podíl na jeho cestě katechumenátem. Někdy působí tito lidé tím, že ho povzbuzují nebo mu otázkami pomáhají k plnějšímu pochopení křesťanského učení, jindy tím, že mu v cestě brání nebo jí znevažují a tak mu nechtěně ukazují, že jde o něco důležitého.

Náplň katechumenátu

Spolehlivým tématickým vodítkem zde může být především liturgická kniha UKŽ.

Budeme-li postupovat liturgií zpětně od udělení iniciačních svátostí je zřejmé, že katechumen má dospět k víře, kterou před křtem osobně vyzná a k zřeknutí se zla. Což jinými slovy znamená, že má dospět k obrácení (nikoliv k dokonalosti!). Obřad „effeta“ naznačuje, že má být schopen víru přijímat i hlásat. Období očišťování a posvěcování zdůrazňuje podíl Boží aktivity, zprostředkovávané církví, na cestě obrácení: Bůh očišťuje a posvěcuje, proto jsou podstatné modlitby za katechumena, jak je UKŽ předkládá, případně mazání olejem katechumenů, které některé modlitby doprovází. Důraz na bohoslužby slova v prvé části katechumenátu, případně předání Písma katechumenovi upozorňuje na nutnost uvádět katechumena nejen do obsahového poznání Bible, ale do života z Božího slova. A konečně svěřování pokladů církve - apoštolského vyznání víry a modlitby Páně připomínají zásadní úkol poznání a přijetí obsahu creda, což je podmínkou křtu, a právě tak požadavku uvádění katechumena do modlitby.

Jmenované prvky by neměly v katechumenátu nikdy chybět. Jejich konkrétní rozsah a ztvárnění závisí samozřejmě na věku, vzdělání a dosavadní životní cestě katechumena.   

Doba udílení svátostí a připravenost katechumenů

Křest dospělého se koná o Velikonoční vigilii. Je to prastarý privilegovaný křestní termín, i dnes nově zdůrazňovaný, odpovídající skutečnosti, že křtem je člověk vštípen do velikonočního tajemství. Liturgie postní doby a velikonoční vigilie je uspořádána tak, že v ní křesťanská iniciace a její obřady mají své pevné místo. Rovněž texty liturgie postní doby, Velikonočního tridua i prvého velikonočního týdne s přítomností katechumenů a posléze nově pokřtěných výslovně počítají.

Připravenost katechumenů k přijetí iniciačních svátostí zpravidla posoudí farář, který bude svátosti udílet, nebo kněz či jáhen, který vedl přípravu. Kodex kanonického práva, Katechismus katolické církve i liturgická kniha UKŽ předpokládají zásadně udělení všech tří iniciačních svátostí při jediné bohoslužbě, ať už křtí biskup nebo kněz. Kodex říká doslova: „Dospělý, který byl pokřtěn, je hned po křtu biřmován, zúčastní se mše a přijme sv. přijímání, pokud tomu nebrání vážný důvod.“[12] To znamená, že dostatečnou připraveností katechumenů se rozumí taková příprava, která umožňuje plodné přijetí všech tří iniciačních svátostí.

Pro období mystagogie i pro další měsíce života novokřtěnce lze ve farnostech, kde bylo katechumenů více, uspořádat několik setkání, kde novokřtěnci i ti, kdo byli pokřtěni v minulých létech, si sdělují své zkušenosti z počátků křesťanského života a z přijímání svátostí.

Křest dětí školního věku

Jsou tím míněny děti, „které v době, kdy už nabyly užívání rozumu a jsou schopné náboženské výuky, jejich rodiče nebo ti, kdo se o ně starají, přivedou, nebo se samy s jejich svolením rozhodnou přijít a požádat o přijetí svátostí uvádějících do křesťanského života. Jsou už schopné mít svou víru, živit ji v sobě a podle svého svědomí z ní žít.“[13]

Pro tento případ počítá liturgická kniha UKŽ s vlastními obřady, které obsahují katechumenát pro tyto děti[14]. Nepřichází zde tedy v úvahu křest podle liturgické knihy Křest dětí. Katechumenát, rozvržený do stupňů, je třeba v tomto případě samozřejmě dodržet. I zde mají být iniciační svátosti uděleny všechny tři. Ustanovení biskupské konference o věku biřmovanců se týká těch, kdo byli pokřtěni jako malé děti.

Pokud dítě přípravu na katechumenát na delší dobu přerušilo, je dobré po nezbytném připomenutí toho, co už absolvovalo, a po reflexi prožité pauzy, v katechumenátu pokračovat, nezačínat jej znovu od začátku. Katechumenem se člověk v zásadě stává jen jednou, ne vícekrát či na etapy.

Závěr

Katechumenát není jen závazný církevní předpis pro přípravu dospělých k včlenění do církve, ale je velkou inspirací pro katechetickou a pastorační práci.

 



[1] Katechismus katolické církve. KN: Kostelní Vydří, 2002, odst. 1212.

[2] SC 64-66.

[3] Ordo initiationis christianae adultorum, Editio typica, Vatican 1972.

[4] Uvedení do křesťanského života, Sekretariát ČLK, Praha 1987. V dalším textu jen zkráceně: UKŽ.

[5] Více o iniciaci např. Kol.: Křesťanská iniciace, Praha: Katechetická sekce České biskupské konference v nakladatelství Tomáš Halama, 2009.

[6] Běžně užívané obraty „příprava na křest“ a „křest dospělého“ velmi nedokonale vystihují to, co církev chápe jako křesťanskou iniciaci.

[7] CIC, kán. 206 §1.

[8] Uvedení do křesťanského života. Praha: Ústřední církevní nakladatelství v Praze, 1987, str. 17, odst. 4.

[9] RATZINGER, J. Křest, víra a náležitost k církvi.  Mezinárodní katolická revue Communio, 2009, č. 3, str. 323-324.

[10] UKŽ s. 30, odst. 66.

[11] V českých překladech jsou tyto zkušenosti dostupné např. THOMAS, P. Cesta víry, Praha: Pastorační středisko 1992; CORDONNIER, G. Katechumenát v životě církve, Praha: Pastorační středisko 1993.

[12] Kán 866 CIC. Za vážný důvod samozřejmě nelze považovat názor křtícího kněze nebo někoho dalšího, že je lepší křest a biřmování oddělit, nebo že katechumen není ještě dostatečně připraven. Není-li připraven k přijetí všech tří svátostí, není prostě připraven a jeho katechumenát pokračuje.

[13] UKŽ, čl. 306.

[14] UKŽ str. 141- 176.