18. 11. 2008 , Karel Fořt

Mé kněžské začátky na Šumavě za komunistů a útěk přes hranice

 

Byl jste vysvěcen na kněze po únoru 1948. Nerozmlouval vám to někdo? Bylo to v době, kdy se vědělo, že to církev nebude mít lehké. 
 
Kněžskému svěcení předchází jáhenské, kdy už bohoslovec přejímá některé kněžské závazky, například celibát. V době komunistického puče jsme měli právě exercicie, během nichž jsme byli odděleni od světa – nečetli jsme noviny, neposlouchali rádio, s nikým se nestýkali. Najednou do exercicií vstoupil pan biskup Hlouch a řekl nám: „Dříve než přijmete jáhenské a kněžské závazky, vám musím oznámit, že se v naší republice změnil režim. Jsme komunistickou zemí a vy dobře víte, co to může znamenat – jak se komunisté staví k náboženství a jak s ním naložili v Rusku. A tak se cítím povinen vás upozornit, že se ještě můžete rozhodnout jinak.“ Bylo nás tenkrát třináct a všichni jsme se rozhodli stejně; jeden z nás následující den zemřel a ke svěcení nás tedy šlo dvanáct. 
 
Zhruba jsme tušili, do čeho jdeme – plně jsme chápali, že pro kněžské působení to nebude příznivá doba. Žádné iluze jsme si nedělali. /.../

Jak došlo k vašemu útěku přes hranice? Co tomu předcházelo? 
 
Působili jsme blízko hranic a kdybychom chtěli odejít za lepším, mohli jsme každý den bez problémů emigrovat. Nikdo z nás na to ale nepomyslel. Strávili jsme tu dva roky a bylo to velmi šťastné období, navíc i úspěšné. Hlavně první rok po vysvěcení byl skoro idylický, takové „kněžské líbánky“. Dodnes vzpomínám na krásné májové bohoslužby, kdy byl kostel plný lidí a potom jsme dlouho do noci zpívali s místní mládeží. Z vnitrozemí sem ještě nedoléhala proticírkevní opatření nového režimu, anebo jsme je nijak zvlášť nepociťovali. Problémy nastaly až na podzim 1949 – šlo o zmíněný slib věrnosti nové republice a vznik církevních referátů s přiděleným církevním tajemníkem. Ovšem situace v církvi byla už mnohem dramatičtější. Po „číhošťském zázraku“ následoval na jaře 1950 zábor klášterů a monstrprocesy s církevními představenými. Na Šumavě jsme pořád žili trochu v závětří… To se ale brzy změnilo… /.../

Přihodilo se to v noci 10. července 1950. Najednou slyším, že mi někdo hází do okna kamínky. Otevřu ho, dole stojí příslušník SNB, jehož jsem znal, a celý vyděšený šeptá: „Pane faráři, něco se kolem vás děje! Chtějí vás dát do spojení s nějakou dvojitou vraždou nedaleko od Vimperka.“

Příslušník, který nás přišel varovat, pocházel z kraje, kde působil můj tatínek (ještě ve Skočicích mu pomáhal k četnictvu). Tu noc se projevil jako statečný muž.

Druhý den ráno přiběhla sekretářka našeho církevního tajemníka, kterou jsem učil, a rovněž celá vyděšená říkala: „Tajemník za mnou přišel, že mu telefonovali z Budějovic. Prý má sebrat vaše kádrové materiály a okamžitě s nimi přijet.“ A do třetice přišla slečna z pošty, která pracovala u ručního přepojování meziměstských hovorů. Prozradila mi, že právě odposlechla telefonický rozhovor, v němž se mluvilo o nás vimperských kněžích ve spojení s dvěma mrtvolami a o našem zatčení. Situace byla vážná. A když jsme se na faře všichni tři radili, co dál, došli jsme k závěru, že musíme využít poslední možnosti a utéct. Farní hospodyni jsme nic neřekli, abychom ji nevyděsili. Ještě jsme se v klidu naobědvali, ona odešla pomáhat sousedům na sena a mezi dveřmi se nás jako vždy optala, jestli máme klíče. Hned po jejím odchodu jsme nasedli na motorky a vyrazili směrem ke státní hranici. 
 
Byli jste domluveni, jak to provedete?
 
V tu chvíli se nedalo moc uvažovat, nebyl čas. Tenkrát na hranicích ještě nebyly dráty, ale za rok po našem útěku bylo území, kde jsme působili, vyklizeno – lidé se museli vystěhovat a bylo zde zřízeno vojenské pohraniční pásmo. Za nás tam byla pořád ještě zelená hranice, kterou hlídaly tzv. pohraniční útvary SNB. Většinou je tvořili chlapci z četnických škol, s nimiž jsme dobře vycházeli. Na faře v Kvildě jsem jim zřídil volejbalové hřiště, kam si chodili zahrát. Měl jsem tam i jednu esenbáckou svatbu, na níž dokonce ženichovi kolegové ministrovali v maskáčích. Je o ní zmínka v Kalčíkově agitačním románu Král Šumavy, který byl zfilmován. Kalčík se zmiňuje i o mém útěku: „Kvildu tehdy opustil farář a nikdo pro něj nezaplakal.“

Dojeli jsme tedy ke kostelu, který se nacházel nejblíže hranici a kam se ještě dalo legálně dojet. Odtud jsme se museli dostat na druhou stranu plížením. 
 
Jak jste se na cestu vybavili? Co jste si vzali s sebou?
 
Byli jsme oblečeni normálně jako na procházku. Nevzali jsme si nic víc, než co běžný člověk nosí, dokonce ani kartáček na zuby. Kdyby nás chytili a našli ho, těžko bychom jim vysvětlovali, že jdeme jen na houby.

Měli jsme štěstí. Při plížení lesem jsme vyplašili srnku, a tak jsme věděli, že tam zrovna žádná hlídka není. Pak jsme překročili nějaký potůček v naději, že jsme na druhé straně. Snažili jsme se dostat co nejdál od „čáry“, až jsme narazili na hranici dříví, u níž ležela pohozená škatulka od německých zápalek – to nás uklidnilo. Už jsme v Bavorsku! Pokračovali jsme dál do vnitrozemí, když se ozvalo pískání. Byl to německý pohraničník. (Němci tenkrát ještě neměli suverenitu, a tak jejich strážci hranic nebyli ozbrojeni – měli jen hůl, dalekohled, píšťalu a psa.) Když zjistil, co jsme zač, nabídl se, že nás dovede na stanici do Finsterau. Na naši žádost to vzal obloukem, co nejdál od hranice; kdyby nám byli čeští pohraničníci na stopě, určitě by jim nedělalo problém překročit hranici. Ve Finsterau už byli Američané a ubytovali nás na faře.  
 
Zpracováno podle knihy:
Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
 

Čtení z dnešního dne: Sobota 20.4.

Gn 1,1 – 2,2; Gn 22,1-18;; Ex 14,15 – 15,1; Iz 54,5-14; Iz 55,1-11; Bar 3,9-15.32 – 4,4; Ez 36,16-17a.18-28; Epištola Řím 6,3-11; Mk 16,1-7

Komentář k Epištola Řím 6,3-11; Žl 118: Ponoření do vody, která umývá, je příslibem nového života. Mohu začít nově žít už od této chvíle. Ve sjednocní s Jeho osudem, tedy i s nadějí na vzkříšení!

Zdroj: Nedělní liturgie

Proč se Velikonoce nazývají Velikonoce?

Proč se Velikonoce nazývají Velikonoce?
(22. 4. 2019) Proč neříkáme třeba Vajíčkonoce? Nebo Jaronoce?

Velikonoce - svátky jara?

(21. 4. 2019) Velikonoce jsou svým původem svátkem jara. Již ale Židé dali kananejskému pohanskému svátku jara zcela nový význam...

Velikonoce

Velikonoce
(21. 4. 2019) Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota; velikonoční noc (vigilie), příběh Velikonoc

P. Emil Kapaun - výročí narození 20. 4. 1916

P. Emil Kapaun - výročí narození 20. 4. 1916
(19. 4. 2019) Emil Kapaun byl Americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce...

Bílá sobota

(18. 4. 2019) Bílá sobota je druhým dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den zmatku a ticha. Ježíšovi učedníci byli v tento den...

Velký pátek

(18. 4. 2019) Velký pátek je připomínkou utrpení a smrti Ježíše Krista na kříži.

Zelený čtvrtek

(17. 4. 2019) Význam a obsah Zeleného čtvrtku. Proč je zelený?

Spouštíme novou službu – texty P. Richardse v češtině

Spouštíme novou službu – texty P. Richardse v češtině
(17. 4. 2019) Americký kněz P. Larry Richards zveřejňuje každý den na svém twittrovém účtu kratičký komentář k nějakému...

Rodinný život 2/2019

Rodinný život 2/2019
(16. 4. 2019) Ženy a muži – rozdílné světy, které se snaží najít vzájemnou rovnováhu. Dvě strany jedné mince. Jsou ženy horší...