Asi měsíc před konáním Dnů víry mě místní pan farář poprosil, jestli bych se v jejich rámci nezúčastnila návštěv v domově pro seniory. Trochu jsem žasla, protože v tomto ohledu nemám vůbec žádné zkušenosti, nepočítám-li staroušky ve vlastní rodině a nejbližším okolí, jenže tak to máme víceméně všichni.
Přes velké váhání jsem se rozhodla souhlasit, především díky svému přesvědčení, že náš pan farář má s Duchem svatým přímější a intenzivnější kontakt než já a tudíž ví, co činí. S postupem času ve mně narůstaly obavy a hlavou mi kolovaly obrazy všemožných trapasů a nepříjemností, které tam na mě čekají. Řekla jsem si, že nemohu nabídnout nic víc než svou prostou existenci a zbytek prostě není na mně.
Tak přišel den D a před Domovem pro seniory jsem našla řeholního bratra ve františkánském hábitu a několik dalších ochotných lidí s modrošedými plackami Dnů víry na hrudi. Bylo nás devět a rozdělili jsme se po dvou, jen já coby totální nováček jsem vytvořila trojici s jednou paní a bratrem františkánem. Sestřičky na nás byly vlídné a ochotně nás směrovaly k pokojům. Stres ze mě brzy spadl. Někteří lidé nás odmítli už ve dveřích a někteří nás laskavě zvali dál. Klid a přijetí, které vyzařovaly z bratra františkána, působily na naše hostitele jako balzám, zbavovaly strachu před neznámými lidmi („Co tady vlastně chtějí?“) a otevíraly cestu.
Před námi se odvíjely příběhy a životní osudy vrásčitých tváří na lůžkách. Ani jsme se nemuseli moc ptát, naši hostitelé chtěli povídat a sdílet svou cestu životem. Nepovídalo se vlastně o víře jako takové, spíš o životě a jeho hodnotách, dost často se slova jako Bůh a víra vyhoupla jakoby sama od sebe. Nikdo, ani ti, co se označovali striktně jako nevěřící, neodmítli, když jsme se ptali, zda-li se smíme s nimi či za ně pomodlit. Velmi obohacující byl pro mě pohled bratra františkána na toto životní údobí jako na očistnou fázi přijetí sebe sama a svého života. I jeho povídání o přístupu k lidem, kteří v sobě roky nosí viny a mají pocit, že už je na všechno pozdě, kteří se bojí po tolika letech smířit s lidmi i Bohem, protože by se něco zásadního změnilo. Oni už nechtějí změnu, bojí se jí.
Nejveselejší zážitek nám nachystala odbojná stařenka téměř 90tiletá, která však přesně věděla, jak to v životě chodí. Sebe deklarovala jednoznačně jako těžce nevěřícího člověka, ale velice laskavě nás vítala. Povídala, povídala a nabídla nám i své životní krédo, kterým se celý život řídí. Bylo velmi těžké se nezačít smát, protože její vnitřní zákony byly jinými slovy řečená polovina Desatera. Ale i tato naprosto nevěřící paní ráda souhlasila, abychom se za ni pomodlili.
Nejsilnější zážitek na nás čekal v pokoji, od něhož nás sestřička zrazovala, protože klientka už moc nevnímá. „Nevadí, alespoň se za paní pomodlíme.“ Na lůžku uprostřed pokrývek prázdný pohled vyhaslých očí, bílé vlasy kolem pohublých tváří a kostnatá ruka na pokrývce. Bratr františkán se pokouší jednoduchými otázkami navázat minimální kontakt. Marně. Oči po nás tiše kloužou. Bratr františkán se začíná nahlas láskyplně modlit. Drobná postava pod pokrývkou se „rozhovoří“ – ale jsou to jen nesrozumitelné zvuky, žádné slovo, žádný smysl, nejvíc to připomíná krákorání. Bratr františkán se modlí nahlas dál, paní vedle mě se zabrala do tiché modlitby v jazycích, mlčky stojím a snažím se vnitřně přidat a nerušit, protože mi myšlenky běhají k mým starouškům a k našemu poslednímu loučení. A najednou, když bratr františkán nahlas prosí, aby Ježíš vzal paní do své náruče a konejšivě ji přenesl do nebeského království, z nesrozumitelného krákorání vyplují zcela jasně slova „To On dělá pořád“ a dál se tiše line krákorání. Strnu a zapomínám dýchat. Oba moji kolegové jsou ponořeni do modlitby. Když skončí, bratr františkán se sklání k drobné postavičce na lůžku a žehná jí. Tvář s bílými vlasy se k němu otočí a odmění ho tak krásným, milým, dobrotivým a hlavně vědoucím úsměvem, že si ho snad paní už půjčila od andělů. Sledujeme to s velkým rozechvěním. Jdu se také rozloučit. Jako tenkrát s babičkou, je to tak podobné. Jenže babička už byla pod opiáty a její oči mi unikaly do spánku. Netroufám si na požehnání, jen cosi šeptám a hladím kostnatou ruku na pokrývce. Ale bělovlasá tvář si mě také najde a vykouzlí pro mě něžný láskyplný úsměv a do široka rozzářené šťastné oči. Odcházíme, jen já, než dovřu dveře, hledám ještě pohledem. Ale na lůžku hledí už jen vyhaslé oči. Zdá se mi, že na moje soukromé šťouravé otázky, co se děje s duší, když mozek přestává pracovat, se mi dostalo jasné odpovědi.
Když nastal čas, abychom nechali naše hostitele odpočívat, scházíme se dole. Jenže jsme sami, ostatní skupinky nechtějí jejich staroušci pustit. Chci domů, abych mohla to všechno, co ve mně plave, popsat do slov a podělit se. Ale bratr františkán mě jen tak nepustí. Ještě modlitba a požehnání.
Trapasy ani nepříjemnosti se prostě nekonaly. Bylo to něžně lidské, bolavé i radostné, bohatství života vměstnané do pár chvil. Váhám, jestli strávený čas byl darem pro mě nebo darovaný někomu jinému. Vždyť jsem jen plula na vlnách, které vytvořil někdo jiný.
Ale nakonec zjistím, že odpověď slyšet nepotřebuji…
