Už v roce 1987 upozornil kardinál Martini na napětí, vznikající při průniku nových hnutí do farních struktur katolické církve; dnes někteří teologové mluví rovnou o nástupu neoklasicismu. U nás zatím nepřitahuje tak velkou pozornost, protože jsme méně než jiní zasaženi koncilním aggiornamentem, tímto pokusem vykročit z klasického stylu církevního života vstříc moderní společnosti. Zůstali jsme klasičtější než naši západní sousedé a dnes tedy máme méně starostí s neoklasicismem, chápaným jinde často jako návrat před koncil. Fenomén samotný se ale u nás přesto projevuje a zřejmě bude ovlivňovat i náš církevní život.
Co označuje termín 'neoklasicismus', co je na něm ve srovnání s klasicismem nového? Jeho dvěma markantními projevy jsou v prvé řadě zmíněná hnutí, např. Opus Dei, neokatechumenát, fokolaríni a široká paleta charizmatické obnovy - na druhém místě pak rostoucí počet konvertitů a to i mezi nedávno vysvěcenými kněžími. Jedni i druzí jsou svým pojetím církve a přístupem k otázkám víry v podstatě klasičtí, nový, či přesněji vzato staronový je jejich vztah k moderní společnosti. Koncilní generace usilovala o zlepšení vztahu k ní a přemýšlela nad otázkami křesťanského života v jejich podmínkách. Neoklasičtí křesťané jsou vůči ní kritičtější a opírají se přitom o novou situaci: Zářné zítřky nenastaly, nový člověk se nedostavil a zbyla jen bezohledná dravost, násilnost, nedostatek citu pro spravedlnost a duchovnost, neúcta k lidským právům a lidskému životu vůbec. Neoklasičtí křesťané si přejí, aby církev tyto zlořády hlasitěji pranýřovala, na případná obvinění z odcizení starostem tohoto světa pak reagují útrpným úsměvem - většinou totiž prošli civilním zaměstnáním, mají slušnou odbornou kvalifikaci a v civilní společnosti jsou prostě doma.

V otázkách víry nemilují dlouhé debaty a někdy je odbývají rovnou jako intelektuálštinu. Ctí autority a tradicí ověřená pravidla v přesvědčení, že umožňují průnik na hlubinu. Modlitba, meditace, exercicie, pobyty v klášteře zaujímají v jejich životě čelné místo. U některých konvertitů je v pozadí touha po upevňování vlastní, křesťanské identity, která je v důsledku nevelkého zakořenění v křesťanské tradici křehká. Dobře se cítí v malých skupinkách stejně smýšlejících, jinak žijí hlavně z mocného zážitku konverze a o otázkách víry zatím příliš nehloubají. Z této směsi klasických postojů a novoty v osobním životě z víry plynou někdy napětí ve vztazích v farnostem. Nebývá snadné včlenit do nich nová hnutí, která se tak mohou stát farnostmi ve farnostech. Tento problém měl na mysli kardinál Martini, to je výzva, před kterou katolická církev stojí na mnoha místech světa.

Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 13. března 2001