Pastorace dětí a mládeže v konkurenci kroužků a mobilů.

Katechetka ze Švýcarska píše papežovi

V nejnovějším čísle vatikánského časopisu „Piazza San Pietro“ papež Lev XIV. odpovídá na dopis katechety z oblasti Laufenburgu.

Svatý otče, jmenuji se Nunzia a píšu Vám ze Švýcarska. Jsem katechetkou, a už deset let připravuji děti od první do deváté třídy na přijetí svátostí. Zvídavost malých dětí i otázky dospívajících mě naplňují radostí, protože abych mohla druhé učit, musím sama stále hledat odpovědi. Je to krásná výzva a jsem za ni vděčná.

Přesto je zde ve Švýcarsku stále obtížnější zapojit rodiče, děti i mládež do cesty víry. Žijeme v době, kdy rodiče jsou pohlceni vším možným kromě víry a tak i děti mají potíže věnovat náboženství čas. Říkám to proto, že – stejně jako každý rok – jsem i letos na začátku školního roku slyšela odmítavé odpovědi typu: „Můj syn raději chodí plavat“, „moje dcera se věnuje hře na klavír“, „můj syn nechce chodit na katechezi, nemá o to zájem“. A seznam by mohl pokračovat.

Snažím se zasévat, ale rostlinky rostou pomalu. Půda je tu velmi tvrdá a kamenitá. Mladí lidé dávají přednost dlouhým hodinám stráveným u mobilního telefonu nebo chození na oslavy. Víra v jejich každodenním životě nemá místo – a přitom by mohla být zdrojem radosti!

Ve Švýcarsku jsou na nedělních bohoslužbách převážně starší lidé. Svatý otče, prosím Vás, modlete se za ty, kteří jsou mi svěřeni, i za jejich rodiny, aby znovu našli cestu víry. Modlete se také za mě, abych měla sílu pokračovat.

S úctou a vděčností

Nunzia, Švýcarsko

 

Odpověď papeže Lva

Drahá Nunzio, obtíže, které zakoušíte, jsou přirozené pro křesťana, který chce svědčit o víře autentickým způsobem. Společenská i církevní situace, v níž žijete, se příliš neliší od situace v jiných evropských zemích. Zdá se, že se svět ubírá jiným směrem než k Ježíši Kristu a jeho evangeliu. Ale On je přesto stále nablízku všem a chce nám darovat svou lásku.

Děkuji Vám za vše, co děláte, i za hodiny, které věnujete přípravě katechezí pro děti a mladé lidi k prvnímu svatému přijímání a biřmování. Tyto hodiny nejsou nikdy ztracené ani zbytečné, i když se účast může zdát velmi malá. Problémem nejsou samotná čísla – i když jistě vybízejí k zamyšlení – ale spíše stále zřetelnější nedostatek vědomí sounáležitosti s církví, tedy s Kristovým tělem (srov. 1 Kor 12,12). V něm mají všichni jedinečné dary a úkoly, a nejsou jen „konzumenty“ posvátna, svátostí či tradice.

Jako křesťané stále potřebujeme obrácení. A je důležité hledat je společně: společně se posvěcovat, v rodinách i ve společenstvích, v malých farnostech i v celé církvi, až po Vatikán. „Kráčet společně,“ jak jsem řekl během Jubilea katechetů 28. září minulého roku, „protože katechismus je cestovní mapou, která nás chrání před individualismem a rozdělením.“

Jubilejní rok končí, ale zůstává otevřená ta pravá „brána“ (srov. Jan 10,9), kterou je Kristovo srdce. Jen On může vložit do srdcí všech touhu po dobru a pravdě. Na nás, kteří se nazýváme křesťany, je především úkol svědčit. Jak řekl svatý Pavel VI.:

„To, co lze a je třeba dosvědčovat, je radost evangelia, radost z nového života a ze vzkříšení.“ (Evangelii nuntiandi, apoštolská exhortace sv. Pavla VI., 8. prosince 1975)

Přeji Vám, abyste ve svém svědectví vytrvala. Žehnám Vašim dětem, katechizovaným i jejich rodičům.

Lev PP. XIV