Není možné milovat Boha, pokud člověk konkrétně neprojevuje lásku k bližnímu. - archív citátů

16. 5. 2011 , Marek Orko Vácha

Prchání ze svatebních hostin, aneb jsem kněz introvert

Svatby jsou krásné.
Krásné jsou, pokud snoubenci myslí obřad upřímně.
Není nic hezčího než lidé, kteří se mají rádi.
A chci říci, že oddávám velmi rád.
 
Venku před kostelem přichází legrácky, jakýsi druhý obřad, i tento s pevnými pravidly, bohoslužebnými předměty a kultickými pomůckami. Mnohokráte jsem byl posypán rýží a přihlížel, jak je ženichovi na nohu připevněna koule a na krk chomout. Jsem suchar a po nesčíslných reprízách se už ani neusmívám. V některých vesnicích bývá majetkem společenství kufr, ve kterém jsou uschovány všechny nezbytnosti: koule s řetězem, klíč k řetězu, chomout, pytlík s rýží etc. a venku před kostelem nastává po každé svatbě stereotypní inscenace. Tahle země není pro starý, říkám si jako farář tiše.

Nejhorší ale nejsou vtípky před kostelem, nýbrž hostiny. Svatebčané by se shodili přede všemi, kdyby kněze nepozvali, a obě rodiny by přišly do řečí. Na straně druhé jsou ale novomanželé v nerudovské pozici – kam faráře posadit, aby nezavazel a zároveň byl někde na čestném místě?

Rodiny z obou stran logicky čekají, že by jim farář měl být jaksi za pozvání vděčen a měl by jim poděkovat, že se může dobře najíst. Farář se ale nechce dobře najíst, namísto toho sní o milované samotě a hlavně nechce vymýšlet témata.

Viděl jsem již tisíckrát, jak u dveří restaurace vítá novomanžele číšník a předává jim talíř, který jakoby náhodou vypadne z rukou a rozbije se. Manžel je potom nucen střepy smést připraveným smetáčkem za žertovných odhadů hostí, jak mu to půjde v reálné domácnosti. Možná, možná, že kdybych tento kultický rituál viděl jednou v životě, snad by se v něm dal vnímat jakýsi vzdálený náznak humoru. Jenomže posté a potisící to nejde. Držívám se vzadu, obvod kruhu beztak obsadili draví fotografové a agresivnější tety a babičky. Ovšem pokud si mě všimnou, je konec: jen pojďte dopředu, pane faráři, pojďte se podívat, jak jste je připravil! smějí se. Tomu to jde! ukazuje jedna z tet. Výbuch smíchu. Jen si to nacvič, budeš to potřebovat, radí jiná. Další výbuch smíchu. Jiná příbuzná vběhne do již smetených střepů a žertem je rozkopne: jen si to užij, chlapče. Tahle země není pro starý, opakuji si. Uznávám, jsem přecitlivělý a introvert, jednou jsem byl v supermarketu a v reproduktorech hráli komerční stanici – a já jsem to nedal, musel jsem utéct pryč, měl jsem živý obraz, že ten sliz linoucí se z reproduktorů mě udusí, že v něm plaveme, že je tu místo vzduchu a on nás pohltí. Následně číšník nabízí novomanželům dva panáky; v jednom je voda, v druhém slivovice, a to navzdory faktu, že nevěsta je zpravidla v životním stavu, kdy by bylo vhodnější si již alkohol odepřít. Interpretace tohoto zvyku je taková, že kdo si vybere vodu, bude tomu druhému vládnout či bude ovládán – nebo tak nějak.

Časem jsem vymyslel strategii, jak utéct co nejrychleji. Vše je dopředu domluveno se snoubenci, kteří zpravidla projevují pochopení. Nejdůležitější částí hostiny je úvodní modlitba a přípitek, který po ní bezprostředně následuje. Modlitba před jídlem je poslední chvílí dne, kdy svatební hosté berou na vědomí přítomnost duchovního a zejména v tradičnějších komunitách je modlitba kněze neodmyslitelnou součástí oslavy, farář je přítomen, a vše je tedy v pořádku. Již během úvodní modlitby se však koncentruje soustředěná pozornost svatebčanů na polévku a očekávání hlavního jídla. Taktika je velmi jednoduchá: zmizet ihned po modlitbě ještě v rámci přípitku, než si svatební hosté sednou. Jakmile jsou totiž již všichni usazeni, pohyb je nápadný a vyvolá pozornost. Nikoho rovněž nenapadne, že by farář prchl tak brzo, nechť v myslích svatebčanů farář odchází na toaletu.

Teoreticky se otevírá ještě jedno okno, ale to není tak jisté: při polévce číšník obřadně spojí oba novomanžele jakýmsi prostěradlem a z ne zcela jasných důvodů je nutí, aby se navzájem krmili společnou lžící. V tu chvíli celý sál sleduje novomanžele, celé religio nahrává několik videokamer, cvakají spouště a vzduchem létají blesky a vtipné poznámky. Je to pár vteřin, a pokud farář nevyužije této šance, jeho osud je zpečetěn. Od této chvíle dále musí vydržet až do trpkého konce. Zvednout se hned po hlavním jídle je považováno za nezdvořilost a do řečí by přišel naopak farář; bylo by mu vyčítáno, že se přišel toliko najíst.

Etiketa stanoví, že farář musí býti usazen někde kolem čela stolu, což jeho situaci komplikuje. Navíc farář krom novomanželů nikoho nezná a nikdo nezná jej a navíc je většina hostí zpravidla bezvěrecká. K faráři je pak pravidelně posazena starší žena, která buď kdysi chodila do náboženství, nebo dokonce někdy kolem Vánoc chodí do kostela, zavede se tedy hovor, který se, jak jinak, bude týkat života církve. Co by také jiného mohlo kněze zajímat než církev a náboženství?

Obvyklá hra je „kdo je kde“. Ta zbožná paní se začne vyptávat, zda nevím, ve které vesničce působí farář XY. Ukáže se, že styčným bodem dialogu jsou různí kněží, o kterých teta někde slyšela nebo je dokonce zná, a na bázi tohoto velmi úzkého průniku množin obou interlokutorů se odvíjí dialog. Někdy je paní výřečná a to pak s vděčností vzpomínám na Kunderu, který kdesi píše, že řeč druhého se může stát jakýmsi loubím, ve kterém se může posluchač oddávat svým vlastním myšlenkám a úvahám. Většinou se ale skrovná zásoba témat vyčerpá velmi brzy, naštěstí přichází hlavní jídlo a všichni svatebčané se začnou věnovat soustředěně a víceméně mlčky svíčkové. Po zákusku se osazenstvo zvedne, stoly promíchají, pánové si jdou zakouřit ven a farář je konečně osvobozen: nyní je společensky únosné odejít. Ba naopak, setrvání déle by mohlo vyvolat otázky, zda farář nemá nic lepšího na práci. Je to zvláštní: prostor mezi „příliš brzo“ a „příliš pozdě“ může trvat jen několik minut a bláhový, kdo nepozná kairos. Svatebčané jsou ve své podstatě rádi, poděkují duchovnímu, splnili společenskou povinnost a nyní přichází chvíle košilatějších vtipů, které si přece jen v přítomnosti kněze odepřeli a nyní jim již nic nebude bránit.

Poslední překážkou se může stát jeden z již přiopilých svatebních hostí, bývá to zpravidla muž, který se s farářem hodlá věnovat teologickému diskurzu, bere kněze kamarádsky kolem ramen a s již obtížnou artikulací se svěřuje s nějakým svěžím teologickým konstruktem, například že věří především v sebe. Muž ovšem záhy mění téma, mrká šibalsky na kněze a dodává, že o farních kuchařkách ví své a nikdo mu nemusí nic říkat, jsme přece lidi, no ne? Farář se snaží opatrně odvinout z dosahu přátelské paže a pachu zvětralého piva, všem svatebčanům rovněž pěkně poděkuje za milé pozvání a nyní je mu konečně dopřáno se poroučet do náruče milované samoty.

***
 
Se svolením převzato z knihy
Marka Váchy: Probouzení, kterou vydalo nakladatelství Cesta.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Mal 3,19-20a; Žalm 98; 2 Sol 3,7-12
Lk 21,5-19

Apokalyptický obraz konce věků jistě čtenáře evangelia po staletí spíše děsil. Možná měl autor před očima scénu vypálení a zboření Jeruzaléma v roce 70 po Kr., když Římané město znovu obsadili, zničili chrám a všechny Izraelity vyhnali. Jak se to týká nás dnes? Vnímat svět, ve kterém žijeme, jako jistotu, která trvá navěky, je iluzí. Náš svět je křehký, plný zvratů a bohužel také mnoha útoků zla. Bůh nás však přeci povolal, abychom uprostřed této křehké reality nezradili své základní rozhodnutí pro Boha, pro lásku Boží a pro dobro. A to navzdory všem hrozícím nebezpečím. Dnes jsme pozváni modlit se za odvahu a pevně se rozhodnout pro Boha a jeho království.

Zdroj: Nedělní liturgie

Den Bible

(16. 11. 2019) "Četba Božího slova pozvedá naši duši, aby nás nepřemohlo zoufalství, a na druhé straně v nás vyvolává bázeň, aby…

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(14. 11. 2019) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen…

Světový den chudých

(14. 11. 2019) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Knižní tip: Naděje na neděli - Jan Sokol

Knižní tip: Naděje na neděli - Jan Sokol
(13. 11. 2019) Sokolovy texty jako obvykle zaujmou srozumitelným podáním závažných a nejednou též problematických témat. V tomto…

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2019) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2019) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens…

Sv. Alžběta od Nejsvětější Trojice (9.11.)

(8. 11. 2019) Alžběta z Dijonu: horkokrevná, temperamentní a neznámá světice. Karmelitka, která pomýšlela na sebevraždu...

Svátek posvěcení Lateránské baziliky v Římě 9.11.

(7. 11. 2019) Bazilika sv. Jana z Lateranu je nazývána „matkou všech chrámů města Říma a celého světa“.

Co řekl o smrti před svou smrtí oblíbený P. Josef Mixa

Co řekl o smrti před svou smrtí oblíbený P. Josef Mixa
(6. 11. 2019) Odkaz na kna.cz / Zajímavé myšlenky o smrti od P. Josefa Mixy, který zemřel 27. 10. 2019