… Stejně sporná jako svatost se nám jeví i katolicita církve. Nesešívaná Pánova suknice je roztržena mezi rozhádané strany, jedna církev je rozdělena do mnoha církví, z nichž každá si s větší či menší intenzitou nárokuje, že má ve všem pravdu. A tak se dnes církev pro mnohé stala hlavní překážkou víry. Jsou v ní schopni vidět už jen lidské pachtění po moci a malicherné divadlo těch, kdo svým tvrzením, že oni spravují úřední křesťanství, zjevně nejvíc stojí v cestě pravému duchu křesťanství.
Neexistuje teorie, která by uměla tyto myšlenky našemu rozumu vyvrátit, stejně jako naopak i tyto myšlenky nevycházejí pouze z rozumu, ale také ze zahořklosti srdce, jež bylo možná zklamáno ve svých vznešených očekáváních a jež ve své uražené a zraněné lásce už jen cítí, že jeho naděje je zničena. Jak tedy odpovědět? Nakonec je možno jen pronést vyznání, proč jsme tuto církev přesto schopni vírou milovat, proč se odvažujeme skrze tuto znetvořenou tvář poznávat stále ještě tvář svaté církve. Začněme však přece jen věcně. Slovo „svatý“, jak jsme ukázali už dříve, není ve všech těchto výrocích míněno jako svatost lidských osob, ale odkazuje na Boží dar, který daruje svatost uprostřed lidské nesvatosti. „Svatou“ se církev v symbolu nenazývá proto, že by její členové byli vespolek lidmi svatými a bezhříšnými – tento sen vynořující se vždy znovu v každém století nemá v střízlivém světě našeho textu místo, třebaže vyjadřuje onu touhu člověka, jež ho nikdy nebude moci opustit, dokud mu nová nebesa a nová země nedarují to, co mu nikdy nedá tento pozemský čas. Už tady můžeme říci, že nejtvrdší kritici církve naší doby vskrytu rovněž žijí z tohoto snu, a protože je zklamal, s rámusem zavírají dveře domu a prohlašují, že prolhaný je celý dům. Vraťme se však zpátky: Svatost církve spočívá v oné moci posvěcení, kterou v ní působí Bůh navzdory lidské hříšnosti. Narážíme zde na vlastní poznávací znamení „nové Smlouvy“: V Kristu se sám Bůh svázal s lidmi, dal se k nim připoutat. Nová smlouva se už nezakládá na oboustranném dodržování dohody, ale je Bohem darována jako milost, která přetrvává i navzdory nevěrnosti člověka. Je výrazem Boží lásky, která se nedá přemoci neschopností člověka, ale vždy znovu je mu nakloněna a stále znovu ho přijímá právě jako hříšníka, obrací se k němu, posvěcuje ho a miluje.

Na základě neodvolatelného Pánova darování sebe sama je církev Pánem ustavičně posvěcována, právě v ní se Pánova svatost zpřítomňuje mezi lidmi. Ano, je to opravdu svatost Pána, která se tu zpřítomňuje a která si stále znovu ve své paradoxní lásce volí za nádobu své přítomnosti pošpiněné ruce lidí. Je to svatost, která uprostřed hříchu církve vyzařuje jako svatost Kristova. Tato paradoxní podoba církve – v níž se božské tak často prezentuje nehodnýma rukama a zpřítomňuje se vždy jen ve formě „navzdory tomu“ – je tak pro věřící znamením onoho „navzdory“ stále větší Boží lásky. Toto znepokojující prolínání Boží lásky a nevěrnosti člověka, které poznamenává strukturu církve, je jakoby dramatickou formou milosti, skrze niž se v dějinách názorně zpřítomňuje realita milosti jakožto neustálé omilostňování těch, kdo si to sami nezasluhují. Mohli bychom proto přímo říci, že právě svou paradoxní strukturou, sestávající ze svatosti i nesvatosti, je církev formou milosti v tomto světě.


Převzato z knížky: Úvod do křesťanství, kterou napsal Joseph Ratzinger (papež Benedikt XVI.)