Slavnost Všech svatých nám staví před oči, že svatost není výsadou několika mimořádných osobností. Je povoláním každého křesťana – a také tím, co dává našemu svědectví o Kristu skutečnou přesvědčivost. Svatost není útěk ze světa. Je cestou k jeho proměně.
Světci naslouchali potřebám své doby
Jak by vypadaly dějiny bez světců? Svět by byl mnohem chudší a méně lidský. Svatí totiž nebyli jen zbožnými jednotlivci, kteří usilovali o vlastní dokonalost. Dokázali naslouchat potřebám své doby, spojovat víru s konkrétním životem a přispívat k proměně společnosti. Jejich svatost nebyla útěkem ze světa, ale způsobem, jak v něm zpřítomňovat Boží království. Svým životem ukazovali, že evangelium má moc proměňovat lidské vztahy, společnost i běh dějin.
Svatost není jen pro výjimečné
Svatost však není vyhrazena těm, jejichž jména najdeme v liturgickém kalendáři. Existuje také „svatost od vedlejších dveří“ – nenápadná věrnost evangeliu v každodenním životě. Právě soulad mezi vyznávanou vírou a konkrétním jednáním činí křesťanské svědectví přesvědčivým. Svět nepotřebuje jen další náboženská slova, ale lidi, na jejichž životě je možné zahlédnout Kristovu lásku. Zvlášť výrazně to dosvědčují mučedníci a svědkové víry. Jejich odpovědí na násilí nebyla nenávist, ale věrnost pravdě, spravedlnosti a lásce.
Bez osobní svatosti ztrácíme věrohodnost
Již Druhý vatikánský koncil upozornil, že rozpor mezi vyznávanou vírou a každodenním životem patří k vážným problémům naší doby. To se zvlášť dotýká těch, kdo slouží v pastoraci. Můžeme mít propracované programy, kvalitní katecheze a promyšlené evangelizační strategie. Bez osobního života z víry a bez bratrské lásky však naše slova ztrácejí sílu. Svatost přitom není výsledkem pouhého lidského úsilí. Vyrůstá ze vztahu s Kristem, který zná každého jménem, přijímá naši křehkost a dává nám svého Ducha. Teprve když sami čerpáme z tohoto pramene, můžeme se stávat zdrojem naděje pro druhé.
Podnět pro naši službu
Slavnost Všech svatých tak může být příležitostí k otázce: Neusilujeme někdy vlastními silami více o úspěch pastorační činnosti než o vlastní zakořenění v Kristu?
Životy svatých nás mohou inspirovat k tomu, abychom svou službu nevnímali jen jako organizování činnosti, ale především jako otevírání prostoru pro setkání s živým Kristem. A abychom nezapomínali, že prvními, kdo se jím potřebují nechat proměňovat, jsme my sami.
